ECLI:CZ:US:2020:1.US.2676.20.1
sp. zn. I. ÚS 2676/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Milana Vedrala, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1655/2020-187 ze dne 1. 7. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 300/2019-145 ze dne 14. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. 6. 1996 č. j. 41 E 365/1996-6 nařídil podle rozsudku tamního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. 9 C 954/94 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele (v postavení povinného) pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 345 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 141 570 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení, a pro náhradu nákladů nalézacího řízení. Okresní soud v Kolíně výrokem II. usnesení ze dne 1. 8. 2019 č. j. 41 E 365/96-78 nevyhověl návrhu stěžovatele na částečné zastavení výkonu rozhodnutí co do úroku z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994, neboť vztah mezi účastníky byl posouzen jako obchodní závazek a povinný v nalézacím řízení nárok oprávněné uznal.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze shora uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon rozhodnutí zastavil v rozsahu, v jakém je veden pro úrok z prodlení 0,8 % denně z částky 204 000 Kč ode dne 15. 4. 1994 do zaplacení, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že judikatura Ústavního soudu o nepřiměřené výši úroků z prodlení se vztahuje i na obchodní závazky, a podrobil úrok z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky testu přiměřenosti podle kritérií, nastavených dřívější judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a na jeho základě dospěl k závěru, že vymáhaný úrok z prodlení představuje nárok, který se příčí zásadám právního státu. Jako přiměřený shledal úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud, který úrok z prodlení podrobil testu přiměřenosti, při kterém nevycházel jen z kapitalizované výše nároku, ale zkoumal konkrétní okolnosti vedoucí ke sjednání úroku z prodlení a jeho výši, důvody nesplnění závazku, dopady na osobu povinného, povahu daného závazku, zohlednil i reparační, satisfakční i sankční funkci úroku z prodlení, postupoval exaktně podle judikatury Ústavního soudu, a to nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, a dovolání stěžovatele proto zamítl.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Domnívá, že v souladu s principy právního státu je spravedlivý a s judikaturou Ústavního soudu jednotný ten postup, kdy bude vůči němu zastaven výkon rozhodnutí i v rozsahu vymáhaných a nesplatitelných úroků z prodlení ve výši 0,2 % denně. Neztotožnil se s teorií, že se §39 obč. zákoníku a "veškerá judikatura o neplatnosti protiústavních pravidel (zde úroku z prodlení) uplatní pouze v nalézacím řízení, ale v řízení vykonávacím již nikoli".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud respektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, přičemž provedl podrobný test přiměřenosti výše úroků z prodlení a jejich výši oproti původnímu požadavku moderoval z 1 % na 0,2 %. Věcí se důkladně zabýval a řádně objasnil, na základě jakých úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. Nejvyšší soud, který věc projednal meritorně, pak patřičně odůvodnil, proč shledal postup krajského soudu za adekvátní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Uvedeným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že z citovaného nálezu vyplývá, že vadou exekučního titulu je přiznání úroků z prodlení teprve ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V pouhém sjednání úroků z prodlení a jejich následném vymáhání nelze spatřovat protiústavní postup. Rovněž poukázal na to, že úroky z prodlení plní motivační funkci, neboť mají dlužníka v prvé řadě přimět k včasnému plnění. Dále plní funkci sankční, jelikož postihují dlužníka při nevčasném plnění bez ohledu na to, zda tím byla způsobena škoda a konečně plní i funkci kompenzační, neboť náhrady škody se věřitel zásadně může domáhat pouze v případě, že není kryta úroky z prodlení. Účel úroků z prodlení, spočívající ve jmenovaných funkcích, by se zcela vyprázdnil, pokud by věřitelem nemohly být požadovány žádné úroky z prodlení, resp. pokud by soudy zcela rezignovaly na možnost vymáhání úroků z prodlení. Platit úroky z prodlení je totiž právními předpisy předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas (srov. sp. zn. III. ÚS 2181/20).
Uvedené dopadá i na projednávanou věc, neboť z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžovatel nejenže zcela rezignoval na splnění závazku z roku 1994, ale i na možnosti řádné soudní obrany, a teprve v roce 2019 navrhl částečné zastavení výkonu rozhodnutí. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, stejně jako obecný nesouhlas s odlišnou konstrukcí nalézacího a exekučního řízení, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu