ECLI:CZ:US:2020:1.US.2688.20.1
sp. zn. I. ÚS 2688/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Milana Skály, zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 64/2020-215 ze dne 10. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částek 34 567 Kč s příslušenstvím a 806, 60 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého opravou komínového tělesa, které je podle stěžovatele součástí společných prostor domu, v němž vlastní bytovou jednotku, na náklady stěžovatele. Rozsudkem č. j. 12 C 281/2017-164 ze dne 5. 12. 2019 nalézací soud žalobě stěžovatele vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení, vyčíslenou usnesením č. j. 12 C 281/2017-171 ze dne 8. 1. 2020 na 25 485 Kč.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání vedlejšího účastníka meritorní výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil až na částku 806,60 Kč, ohledně které žalobu zamítl (výrok I). Změnil rovněž nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu, a to tak, že se stěžovateli jako žalobci právo na náhradu nákladů nalézacího řízení nepřiznává (výrok II); stejně tak odvolací soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení části výroku I, jíž se zamítá žaloba ohledně částky 806,60 Kč, a výroků II a III rozsudku odvolacího soudu pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud podle stěžovatele ignoroval judikaturu Ústavního soudu, podle níž je aplikace §150 o. s. ř. výjimečným postupem, který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn, přičemž stranám musí být poskytnut prostor k vyjádření, obzvlášť v odvolacím řízení [viz nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. Odvolací soud při jednání nesdělil důvody, které jej k aplikaci §150 o. s. ř. vedou, pouze obecně strany poučil o možnosti využití moderačního práva. Nevytvořil tak stěžovateli prostor vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, což stěžovatel činí v nyní podané ústavní stížnosti. Stěžovatel se nemohl vyjádřit ani k důvodům, které odvolací soud vedly k zamítnutí žaloby v částce 806,60 Kč, neboť ani ty odvolací soud při jednání nesdělil.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výše stěžovateli nepřiznané částky je bagatelní. S ohledem na právě uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což Ústavní soud neshledal: V bodě 13 odůvodnění odvolací soud je srozumitelně zachycena úvaha, která jej ke změně rozsudku nalézacího soudu v uvedené části vedla, znaky svévole rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje; neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
6. Podobně zdrženlivý přístup Ústavní soud uplatňuje také ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, které nejsou jeho podstatou, nýbrž pouhým derivátem (byť někdy mohou dosahovat vysokých částek představujících pro účastníky řízení citelný zásah do jejich majetkové sféry - nikoli ve věci stěžovatele, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu "odepřena" částka 25 485 Kč, považovaná měřítky podmínek dovolacího přezkumu rovněž za částku bagatelní). Přesto Ústavní soud výjimečný přezkum nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů připouští poměrně často, právě v případech aplikovaného §150 o. s. ř., převážně pro nedodržení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníků vyjádřit se k věci (viz čl. 38 odst. 2 Listiny), v důsledku čehož je právní posouzení obecného soudu pro účastníky překvapivé, což je z hlediska uvedených ústavních principů nepřijatelné (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3539/19 ze dne 6. 3. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 1317/19 ze dne 5. 11. 2019, nález sp. zn. IV. ÚS 471/19 ze dne 17. 9. 2019 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), příp. pro nedostatečné odůvodnění výjimečného postupu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 132/20 ze dne 31. 3. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 3125/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 33/84 SbNU 387)]. O žádný z uvedených příkladů však ve věci stěžovatele nejde.
7. Ani výhrady směřující k aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud nepřesvědčují o nutnosti bližšího přezkumu napadeného usnesení, neboť postup odvolacího soudu se judikatuře Ústavního soudu k rozhodování o nákladech řízení podle §150 o. s. ř. neodporuje. Jeho aplikace překvapivá nebyla, v protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 3. 6. 2020, který si Ústavní soud vyžádal, je zachyceno, že oběma stranám byl poskytnut prostor vyjádřit se k uvedené možnosti. Stěžovatel tak nemohl být následnou aplikací zaskočen; odůvodnění odvolacího soudu (viz body 14 a 15) v tomto ohledu dále není nepřezkoumatelné, opírá se o konkrétní v řízení zjištěné skutečnosti, celý jeho průběh a postoje účastníků. Ústavnímu soudu za daných podmínek nepřísluší závěr odvolacího soudu hodnotit či zpochybňovat, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu