ECLI:CZ:US:2020:1.US.2689.20.1
sp. zn. I. ÚS 2689/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Naděždy Tuháčkové, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 22 Cdo 4069/2019-355, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 26 Co 75/2019-310, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 12. 2018, č. j. 11 C 135/2016-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. X v katastrálním území Kozičín. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 22 Cdo 1646/2018-184, rozhodl Okresní soud v Příbrami ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Podstata soudního řízení spočívala v tom, že sporný pozemek je v katastru nemovitostí evidován coby vlastnictví vedlejších účastníků, přičemž stěžovatelka je toho názoru, že pozemek byl jejími právními předchůdci vydržen. Právní předchůdce stěžovatelky, pan Karel Šimánek, se v roce 1975 dohodl s právní předchůdkyní vedlejších účastníků Alžbětou Machovou na převodu pozemku do vlastnictví Karla Šimánka. Ten zaplatil Alžbětě Machové dohodnutou kupní cenu ve výši 1 120 Kč. Prodávající předala držbu pozemku právnímu předchůdci stěžovatelky. Kupní smlouva sepsána nebyla. Po úmrtí Karla Šimánka držela pozemek jeho manželka (matka stěžovatelky) a následně stěžovatelka. Pozemek byl podle stěžovatelky po celou dobu držby nerušeně užíván, a to až do doby vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí ve prospěch vedlejších účastníků na základě kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2010. Po celou dobu faktické držby pozemku nebylo jeho užívání uživatelkou a jejími právními předchůdci rušeno, a to od roku 1974.
Stěžovatelka je toho názoru, že v projednávané věci měly obecné soudy přihlédnout ke specifickým a mimořádným okolnostem případu, které představují důvod pro uznání oprávněné držby. Obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ve věci. Stejně tak pochybily v tom, že aktivně vyhledávaly důkazy proti tvrzením stěžovatelky, čímž měla být porušena rovnost zbraní. Nové rozhodnutí ve věci bylo pro stěžovatelku překvapivým.
III.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje závěry obecných soudů ohledně oprávněnosti držby sporného pozemku, přičemž se vznesenými námitkami se obecné soudy řádně vypořádaly. V souvislosti s uvedeným lze odkázat zejména na příkladné odůvodnění nalézacího soudu, který se skutkovou a právní situací stěžovatelky zevrubně zabýval.
Pokud stěžovatelka namítá, že nebyl respektován předchozí závazný právní názor Nejvyššího soudu, nutno uvést, že obecné soudy se s dřívější argumentací Nejvyššího soudu řádně vypořádaly. O tom svědčí též odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který následně podané dovolání odmítl.
Právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení či zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jeho konkrétním představám (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3013/16 ze dne 7. 8. 2017).
Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu