ECLI:CZ:US:2020:1.US.2707.19.1
sp. zn. I. ÚS 2707/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Plynárenská 671, 280 02 Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 575/2019-528 ze dne 29. 5. 2019, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 333/2018-504 ze dne 7. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 8 T 10/2018-468 ze dne 15. 5. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že při řízení blíže specifikovaného vozidla v rámci výkonu činnosti pro zdravotní záchrannou službu v rozporu s příslušnými předpisy nepoužil akustické varovné zařízení, v důsledku čehož došlo ke srážce s lyžařem na sjezdovce, jenž vlivem utrpěných zranění zemřel, a to vše v místě, čase a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zkušební dobou v délce 18 měsíců. O náhradě škody soud rozhodl podle 229 odst. 1 trestního řádu. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se úzce soustředily výhradně na prokázání viny, aniž by byly vzaly v úvahu, zda nejsou o zjištěném skutkovém stavu důvodné pochybnosti. Stěžovatel namítl řadu procesních vad spočívajících především v tom, že již policejní orgán nezajistil veškeré důkazy svědčící v jeho prospěch, jakož i v tom, že místo nehody nebylo řádně zadokumentováno a jeho ohledání bylo provedeno až s odstupem času. Stěžovatel také uvedl, že nebylo řádně zahájeno trestní stíhání. Soudy dle něj přihlížely k závěrům policejního experimentu a rekonstrukci události provedených bez jeho přítomnosti, přičemž sjezdovka byla v mezidobí upravena, a proto již nešlo hodnověrně simulovat skutkový děj. Stěžovatel též namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich dovozenými, zejména v otázce, zda měl před střetem zapnutou zvukovou signalizaci. V té souvislosti podrobil stěžovatel hodnocení svědků i dalších důkazů zevrubnému rozboru se závěrem, že soudy jej měly zprostit obžaloby na základě zásady in dubio pro reo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítl-li stěžovatel dílčí procesní pochybení zejména ve fázi přípravného řízení, nutno podotknout, že soudy se již se stejnými výhradami ve svých rozhodnutích vypořádaly. Zvláště krajský soud se v tomto ohledu na procesní výhrady zaměřil. Vyložil, proč dle jeho názoru usnesení o zahájení trestního stíhání z hlediska zákonnosti obstojí i proč obžaloba splňuje zákonné požadavky na její projednání soudem (viz bod 8 napadeného usnesení). Zdůvodnění odvolacího soudu pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto vypořádání odvolacích námitek ze strany odvolacího soudu nic bližšího neuvádí. Obdobně neshledal Ústavní soud žádný vážný nedostatek ani v úvaze Nejvyššího soudu, že vyšetřovacímu pokusu nebránily v mezidobí pozměněné podmínky na místě samém, neboť i vzdor těmto změnám bylo možné zjistit výhledové poměry, úrovně hladiny zvuku či ověřit přibližnou rychlost poškozeného. K tomu dovolací soud dodal, že v tu dobu ještě nebylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a proto mu nebylo třeba umožnit se účastnit tohoto úkonu s tím, že k tomuto úkonu se měl stěžovatel možnost vyjádřit (str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Krom toho je ovšem zapotřebí podotknout, že stěžovatel roli tohoto důkazu v prokázání jeho viny poněkud přeceňuje. Z rozhodnutí okresního soudu je patrné, že z hlediska viny a její míry byla stěžejní otázka, zda si stěžovatel počínal nedbale, neměl-li společně se světelnou signalizací zapnutou též zvukovou signalizaci. Odtud je zřejmé, že z povahy věci nemohl odpověď na tuto otázku vyšetřovací pokus objasnit ani ji jinak přiblížit.
Ve zbytku představuje ústavní stížnost polemiku s hodnocením skutkového stavu a hodnocením důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně. Ústavní soud však na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či subjektivního vnímání, resp. výkladu skutkového děje, se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Touto optikou je proto nutné na přezkum těchto námitek stěžovatele Ústavním soudem pohlížet.
Okresní soud ve svém rozsudku své úvahy o vině i trestu stěžovatele logicky a přehledně vyložil. Zmíněné otázce akustické signalizace se přitom věnoval velmi pečlivě. Nepřehlédl, že zatímco někteří svědci vypověděli, že ji neměl v době bezprostředně předcházející nehodě zapnutou, jiní svědci zase tvrdili, že ji zapnutou měl. Soud však řádně zdůvodnil, proč vyšel právě z tvrzení skupiny svědků, vesměs lyžařů nacházejících se v době střetu poblíž nehodového místa, a nikoli z výpovědí svědků tvrdících opak. Totiž svědci prvně uvedené skupiny se pohybovali v místě i čase nejblíže předmětné události a s výjimkou syna zemřelého poškozeného nešlo o osoby, které měly k poškozenému nějaký vztah. Naproti tomu okresní soud u druhé skupiny shledal nezanedbatelné rozpory v jejich výpovědích a poznamenal, že tito svědci nebyli v bezprostřední blízkosti střetu. Někteří si přitom nebyli ohledně zvukové signalizace jisti. Soud prvního stupně pak nepřehlédl ani to, že šlo o osoby, jež se se stěžovatelem znaly z pracovního prostředí, byť tato skutečnost sama o sobě hodnotu jejich výpovědí významněji neovlivnila. V podrobnostech lze na přesvědčivé argumenty okresního soudu zcela odkázat (zejména body 40 a 41 napadeného rozsudku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudy si vybraly z výpovědí ty pasáže, které zapadaly do celkového obrazu o jeho vině, ale jejich nedostatky opominuly. Příklady uváděné stěžovatelem - nesprávné označení vozidla, které stěžovatel řídil, anebo nevědomost o tom, kdy k události došlo, aj. - nepředstavují žádný relevantní deficit, jemuž měly soudy věnovat zvýšenou pozornost. Je evidentní, že svědci byli slyšeni v hlavním líčení se značným odstupem času od dané události, takže si nemohou vybavit všechny související detaily, včetně přesného času události. Ani nesprávné označení typu vozidla horské služby (skútr či čtyřkolka) není těmto výpovědím na závadu. Podstatné je, že svědci byli schopni si vybavit a bez obtíží vylíčit vlastní vjemy bezprostředně doprovázející samotné střetnutí a že jejich výpovědi se v zásadních bodech shodují.
Ústavní soud tedy v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiné závažné pochybení nezjistil, pročež odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu