ECLI:CZ:US:2020:1.US.2712.20.1
sp. zn. I. ÚS 2712/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., advokáta, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2020, č.j. 0 P 198/2018-1176, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č.j. 51 Co 71/2020-1232, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Dne 21. 9. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti výše označeným rozhodnutím, která však neobsahovala žádnou bližší argumentaci. Stěžovatel v ústavní stížnosti avizoval, že její odůvodnění bude doplněno v nejbližších dnech. Jelikož k tomu nedošlo, byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván k odstranění vad svého podání tak, aby odpovídalo §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dne 16. 11. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že ta, navzdory výzvě Ústavního soudu, ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádnou skutečně relevantní argumentaci neobsahuje.
3. V obsáhlém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 6, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1, odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 29, čl. 31, čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Poukazuje na podjatost soudců Městského soudu v Praze a ignorování námitky podjatosti Vrchním soudem v Praze, zmiňuje, že byl Městským soudem v Praze nezákonně pokutován, upozorňuje, že se soudy v průběhu celého předchozího řízení dopouštěly účelové selekce a hodnocení důkazů, za zcela neadekvátní považuje "výrok odvolacího soudu, kterým došlo ke zvýšení měsíčních splátek tzv. dlužného výživného", a namítá, že poloviční osvobození od soudních poplatků přineslo nulový efekt, jelikož zaplacena musela být celá cena za nevyžádaný posudek. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil také celou řadu příloh zahrnujících jeho podání, různá rozhodnutí soudů či internetové články.
5. Jak Ústavní soud zjistil, výše uvedené námitky se však vztahují k jiným než nynější ústavní stížností napadeným rozhodnutím a stěžovatel je navíc uplatnil u Ústavního soudu již v minulosti. V této souvislosti lze poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2309/20 ze dne 22. 9. 2020 (námitka podjatosti), usnesení sp. zn. I. ÚS 137/20 ze dne 23. 3. 2020 (pořádková pokuta), usnesení sp. zn. III. ÚS 317/20 ze dne 3. 3. 2020 (námitka podjatosti, jednostranné a selektivní provádění a hodnocení důkazů, neadekvátní zvýšení měsíčních splátek výživného), dále usnesení sp. zn. II. ÚS 316/20 ze dne 25. 3. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2551/18 ze dne 2. 4. 2019. Rozhodnutí týkající se osvobození od soudních poplatků pak bylo napadeno ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 2711/20,
o které doposud rozhodnuto nebylo.
II.
6. Pokud jde o rozhodnutí, která ústavní stížností výslovně napadena byla, usnesením ze dne 15. 1. 2020, č.j. 0 P 198/2018-1176, zastavil Obvodní soud pro Prahu 4 řízení o odvolání stěžovatele proti výroku VI. opravovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017, č.j. 14 Nc 930/2014-472, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 řízení o odvolání zastavil dle §16 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), aniž by jej předkládal Městskému soudu v Praze, jelikož důvod k provedení řízení
o odvolání odpadl.
7. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 22. 6. 2020, č.j. 51 Co 71/2020-1232, usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z rozhodnutí vyplývá, že výrok VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 14 Nc 930/2014-472, kterým bylo stěžovateli uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 29 480 Kč, byl co do povinnosti stěžovatele znalečné uhradit potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 51 Co 22/2018, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2018. Následně byla k návrhu stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 4 provedena oprava usnesením ze dne 13. 8. 2018, č.j. 0 P 198/2018-653, tak, že správná výše znalečného, které je stěžovatel povinen uhradit, činí 27 480 Kč. K odvolání stěžovatele pak bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 51 Co 330/2018, opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzeno jako správné.
8. Městský soud v Praze proto konstatoval, že o návrzích stěžovatele na vydání opravného usnesení bylo již pravomocně rozhodnuto a další odvolání (stěžovatel svým odvoláním ze dne 26. 10. 2018 napadl výrok VI. opravovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017, č.j. 14 Nc 930/2014-472, ve zbývajícím, tj. neopraveném rozsahu), které by tento výrok napadalo, již není přípustné (§204 o.s.ř.) a je jen další polemikou stěžovatele, který nesouhlasí s uloženou povinností nahradit náklady řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 proto podle Městského soudu v Praze rozhodl správně, pokud řízení o odvolání stěžovatele zastavil, postupoval však dle §16 z.ř.s., které dopadá na řízení ve věci samé, jak návrhové či beznávrhové, tedy to, které je v zákoně o zvláštních řízeních soudních výslovně upraveno, tj. pokud odpadne důvod pro vedení takového řízení, je v tomto zákoně upravena možnost řízení zastavit. K tomu Městský soud v Praze uvedl, že řízení o odvolání však takovým řízením není, postup odvolacího řízení je upraven v občanském soudním řádu, a proto měl správně Obvodní soud pro Prahu 4 odvolací řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §159, §159a odst. 4 a §167 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Městský soud v Praze tedy napadené usnesení podle §219 o.s.ř. jako správné potvrdil (včetně správného výroku o nákladech řízení) se zdůvodněním, že pro popsanou překážku věci pravomocně rozhodnuté nelze postupovat jinak, než řízení o odvolání zastavit.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Důvody, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí a zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud nezjistil. Po seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy způsobem adekvátním povaze věci vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Stěžovatel napadeným rozhodnutím v ústavní stížnosti nijak relevantně neoponoval - argumentaci obecných soudů nikterak konkrétně nezpochybnil a reagoval na ni pouze ve zcela obecné rovině, když v doplnění ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím toliko uvedl, že nemůže souhlasit s tím, aby soud po řádně podaném odvolání řízení bezdůvodně zastavil, aniž by se věcí meritorně zabýval a řádně ji projednal (s. 8 doplnění ústavní stížnosti).
11. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu