ECLI:CZ:US:2020:1.US.2717.20.1
sp. zn. I. ÚS 2717/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9 ze dne 11. 3. 2020 č. j. 184 EX 2366/17-238, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2020 č. j. 51 Co 112/2020-257 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1725/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, který udělil vydražiteli T. K. příklep na vydražených nemovitostech specifikovaných v usnesení za nejvyšší podání 14 733 334 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahovalo údaj, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka považuje přístup dovolacího soudu za přepjatý formalismus a případ odepření spravedlnosti. Namítá, že se s požadavky na přípustnost dovolání dostatečně vypořádala. Občanský soudní řád neudává, jakou formou má být uveden důvod přípustnosti dovolání, avšak dovolatel takový důvod má vymezit. Uvádí také, že v §237 o. s. ř. není také nikde uvedeno, že dovolatel má v dovolání vymezit pouze jediný důvod. Soudu nalézacímu a soudu odvolacímu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádaly s právní otázkou, zda se za situace, kdy podala žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, návrh na obnovu původního rozhodnutí a návrh na zastavení exekuce, přičemž do doby podání odvolání nebylo ani o jedné věci pravomocně rozhodnuto, lze provádět dražbu prodejem předmětných nemovitých věcí. Namítá také, že odvolací ani dovolací soud se nezabývaly její námitkou ohledně účelového postupu oprávněné vůči stěžovatelce (povinné).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání (prostřednictvím advokáta) uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů otázky předložené stěžovatelkou nemohou založit přípustnost dovolání. Konstatoval, že požadavkům na přípustnost dovolání nedostála, neboť pouze uvedla, že "dovolání je přípustné v souladu s §237 o. s. ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak či právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena" a citovala text ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však zvolila a konkretizovala některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o napadené rozhodnutí soudního exekutora a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu