ECLI:CZ:US:2020:1.US.274.20.1
sp. zn. I. ÚS 274/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1250/2019-436 ze dne 13. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 15 T 11/2018-298 ze dne 3. 10. 2018 uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolání stěžovatele i státního zástupce bylo rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 9 To 439/2018-395 ze dne 6. 3. 2019 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto; podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o náhradě škody. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že rozhodování obecných soudů bylo svévolné a jejich postup (zejména odvolacího soudu) formalistický, když ignorovaly jeho další důkazní návrhy. Tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, neboť v daném trestním řízení neshledal existenci tzv. opomenutých důkazů, pak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 Listiny. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud primárně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále konstatuje, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv, jeho argumentace postrádá jakoukoliv ústavněprávní dimenzi, neboť se jedná o pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, resp. s hodnocením provedeného dokazování. S ohledem na petit ústavní stížnosti a výše uvedené pak Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.
Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění důkladně zabýval všemi námitkami stěžovatele a plausibilně vysvětlil, proč jsou skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování ze strany trestních soudů správná a bez vad, když neshledal jakýkoliv nedostatek v podobě opomenutého důkazu či svévole. Jestliže pak soudy prvního i druhého stupně všechny důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a zároveň se adekvátně vypořádaly ve svých rozhodnutích s obhajobou stěžovatele, pak je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu