ECLI:CZ:US:2020:1.US.2769.20.1
sp. zn. I. ÚS 2769/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 480/2020-370 ze dne 8. 7. 2020 a Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 8 P 8/2019-321 ze dne 4. 2. 2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a a) B. M., b) A. M. a c) nezletilého B. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že neupravil dosud probíhající styk stěžovatele s nezletilým vedlejším účastníkem (dále též "nezletilý"). Stěžovatel je prokazatelně biologickým otcem nezletilého vedlejšího účastníka, jehož matkou je vedlejší účastnice b) a matričním otcem vedlejší účastník a). Nalézací soud zejména dospěl k závěru, že stěžovatel je sice osobou nezletilému blízce příbuznou, nebylo však prokázáno, že by nezletilý měl aktuálně ke stěžovateli citový vztah a zároveň byla prokázána další významná okolnost, a sice to, že vzájemné vztahy rodičů dítěte a stěžovatele jsou natolik vyhroceny, že pokračování styku by bylo nezletilému na újmu. V současné době je tedy zřejmé, že nedostatek styku se stěžovatelem pro nezletilého újmu znamenat nebude, a proto bylo původní rozhodnutí o úpravě styku změněno tak, že styk se neupravuje, neboť podle závěru soudu je napadené rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilého. Uvedené právní závěry učinil nalézací soud na základě skutečností prokázaných řadou důkazů, včetně znaleckého posudku.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") potvrdil výše uvedený rozsudek nalézacího soudu, s jehož skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil. Odvolací soud nezpochybnil výchovné kompetence stěžovatele jako biologického otce nezletilého, jeho oprávnění stýkat se s nezletilým a ani potenciální přínos těchto kontaktů (pokud by probíhaly bez konfliktů) pro nezletilého. V projednávané věci jde o konflikt mezi právem biologického otce stýkat se s nezletilým a právem nezletilého i jeho rodičů na ochranu rodinného života. V řízení nebylo nikým zpochybněno právo dítěte znát svého biologického otce a byla opakovaně deklarována prospěšnost kontaktů nezletilého s ním, ovšem za situace kdy přítomnost jeho osoby v životě nezletilého bude zákonnými rodiči akceptována. Taková situace v době rozhodování odvolacího soudu nenastala, není pochyb o tom, že násilné vynucování kontaktů na nezletilém se negativně odráží v jeho stavu, a není proto v jeho zájmu. Takový závěr nemůže odporovat Úmluvě o právech dítěte, na kterou se stěžovatel odvolává.
3. Proti oběma výše uvedeným rozsudkům podal řádně zastoupený stěžovatel včasnou stížnost, v níž se zejména odvolává na čl. 3, čl. 7 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a na více ustanovení Listiny základních práv a svobod, která měla být podle jeho tvrzení porušena faktickým zákazem styku s jeho nezletilým synem. Stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, zejména v tom smyslu, že neumožnění styku s ohledem na konfliktní situaci mezi ním a rodiči nezletilého je v jeho zájmu. Podle stěžovatele vede v reálném důsledku neupravení jeho styku s nezletilým k poškozování jeho zájmů, jak je vyžadováno v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájmy dítěte mají být stěžejním hlediskem pro rozhodování soudu. Za zájem dítěte je pak třeba považovat podle stěžovatele vybudování vztahu s osobou jemu biologicky blízkou, tj. konkrétně se stěžovatelem, a k rozvoji vazeb a vztahů s touto osobou.
4. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Je nesporné, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilého, který by měl za normálních okolností právo na styk se svým dítětem. Takové okolnosti však v současné době neexistují, neboť v řízení před obecnými soudy bylo bezpečně prokázáno, a to i znaleckým dokazováním, že situace v nejbližším okolí nezletilého je vyhrocená v důsledku konfliktních vztahů mezi stěžovatelem a zákonnými rodiči nezletilého, který za svého otce považuje vedlejšího účastníka a). Obecné soudy dospěly k závěru, že dokud se situace nezklidní, není v zájmu nezletilého se stýkat se stěžovatelem a být přítomný konfliktům a situacím. Uvedené závěry, které vycházejí z rozsáhlého dokazování, jsou v napadených rozhodnutích pečlivě odůvodněny a ústavní stížnost obsahuje výlučně nesouhlas stěžovatele s těmito rozhodnutími.
6. Ve věcech péče soudu o nezletilé postupuje Ústavní soud nadmíru zdrženlivě; není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti, a proto jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, což v daném případě nezjistil. Stěžovatelova nespokojenost s napadenými rozhodnutími je sice pochopitelná, ovšem nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Bez zbytku lze pro stručnost zcela odkázat na precizní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, k jejichž postupu nemá Ústavní soud sebemenší výhrady. Je třeba zdůraznit i to, že při změně poměrů, zejména po zklidnění konfliktní situace, lze rozhodnutí o neupravení styku revidovat a styk stěžovatele s nezletilým znovu obnovit.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu