ECLI:CZ:US:2020:1.US.2808.20.1
sp. zn. I. ÚS 2808/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Kachyni, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem v Brně, Vránova 756/39, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 243 C 142/2012-231 ze dne 18. června 2020, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen "soud") uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 5 342 Kč s úrokem z prodlení od 21. července 2015 do zaplacení, žalobu co do úroku z prodlení od 30. června 2010 do 20. července 2015 zamítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 18 736 Kč.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že ač mu byla přisouzena žalovaná částka v plné výši, soud pochybil, stanovil-li (nepřezkoumatelně), že jde o jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, přestože zaplavením pozemku vodním dílem bylo jeho vlastnické právo omezeno na tzv. holé vlastnictví. Stěžovatel se přitom náhrady domáhal "jako v podstatě bezdůvodného obohacení" za dobu od 30. června do 31. prosince 2010, jehož výše měla být zjištěna znaleckým posudkem, který soud nenechal vyhotovit (s ohledem na hospodárnost řízení). Dále stěžovatel brojí proti nepřiznání úroku z prodlení již od 30. června 2010, neboť povinnou již dříve vyzýval k ukončení používání jeho pozemku a přiměřené náhradě. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem, jímž mu soud nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení v celé požadované výši; soud v rozsudku neodůvodnil, proč 16 porad stěžovatele s jeho zástupcem považuje za neúčelné. V takovém postupu spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnou libovůli soudu, k tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu - nálezy sp. zn. II. ÚS 851/07 ze dne 11. června 2009 (N 139/53 SbNU 731) a sp. zn. I. ÚS 669/13 ze dne 28. listopadu 2013 (N 204/71 SbNU 409). S ohledem na uvedené stěžovatel namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Z napadeného rozsudku i ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemku o výměře 742 m2 zatopeného vodním dílem ve zkušebním provozu od 6. března 1978 a s povolením k užívání stavby ze dne 12. ledna 2009. Žalobou podanou dne 29. června 2012 proti subjektu, který zanikl bez nástupce dne 30. června 2012, se stěžovatel domáhal náhrady za omezení vlastnického práva v období od 30. června do 31. prosince 2010. Poté, co jej soud o zániku žalovaného dne 13. ledna 2015 (!) vyrozuměl, zažaloval stěžovatel ministerstvo zemědělství jako nástupce žalovaného. Soud vyslovil závěr, že stěžovatel je povinen strpět vodní dílo na svém pozemku a že mu přísluší jednorázová náhrada (čl. 11 odst. 4 Listiny), která nebyla (ač měla být) vyplacena. Náhradu odvodil soud od obvyklé (tržní) ceny pozemku, kterou stanovil na 14 246,40 Kč; vypracování znaleckého posudku by s ohledem na předmět sporu nebylo hospodárné; stěžovatelem požadovanou částku (37,5 % ceny) považoval soud za přiměřenou náhradu. S ohledem na podání žaloby den před zánikem původního žalovaného rozhodl soud o přiznání úroku z prodlení teprve ode dne, kdy se o žalobě dozvěděl právní nástupce žalovaného, jehož námitku promlčení vyhodnotil jako nemravnou. V nákladovém rozhodnutí soud jasně uvedl, proč některé úkony právní služby nepovažuje za účelné.
4. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat, vyjma případů, kdy obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; nezabývá se proto eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li o nejzávažnější porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud závěry obecných soudů jsou hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky svévole či libovůle.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost se závěry obecného soudu. Nalézací řízení trvalo osm let, stěžovatel měl (a využil) možnost v řízení uplatňovat své argumenty. Soud srozumitelně v odůvodnění rozsudku uvedl, jaké okolnosti jej vedly k závěru, že nejde o bezdůvodné obohacení a stěžovateli přísluší nárok na jednorázovou náhradu. Své závěry soud přezkoumatelně vysvětlil a Ústavní soud v nich nespatřuje stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv. Stěžovateli nebylo upřeno jeho vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny), nucené omezení jeho výkonu bylo provedeno na základě zákona, ve veřejném zájmu a bylo kompenzováno přiznanou náhradou; není-li spokojen s její výší, nejde o porušení základního práva. Nebylo porušeno ani právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy); uvedená práva neznamenají, že rozhodnutí soudu musí odpovídat představám či požadavkům účastníka řízení, ale zaručují, že řízení před příslušným soudem proběhne v souladu s pravidly spravedlivého soudního řízení a s příslušnými právními předpisy, což se v posuzované věci stalo.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu