ECLI:CZ:US:2020:1.US.2809.20.1
sp. zn. I. ÚS 2809/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t.č. ve výkonu trestu, zastoupeného Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2019, č. j. 2 T 183/2016-1390, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2020, č.j. 3 To 22/2020-1432 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, č.j. 7 Tdo 714/2020-1525; za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40. odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu rozsáhlé ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku shledán vinným přečiny krádeže, porušování domovní svobody a poškození cizí věci, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvou let. Přečinu se dopustil tím, že v roce 2016 v celkem 10 případech vnikl do různých objektů (chaty, restaurace, hospodářské budovy) a rozbil v nich či odcizil řadu rozličných předmětů; celková škoda dosáhla zhruba 200.000 Kč. Výše trestu byla mj. založena na tom, že stěžovatel byl již vícenásobným recidivistou a za krádež se z vězení vrátil ani ne rok před svým jednáním. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Ostravě napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné, Nejvyšší soud následně odmítl rovněž stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že byl odsouzen primárně na základě vlastního doznání. To učinil při výpovědi v přípravném řízení a při výpovědi v rámci vazebního zasedání. Stěžovatel namítá, že v této fázi řízení mu nebyla protiústavně poskytnuta nutná obhajoba. Sám přitom nebyl schopen svou obhajobu vést a řádně se hájit, neboť je osobou se sníženými rozumovými schopnostmi, číst a psát umí pouze částečně. Proto nemohl ani chápat úkony trestního řízení, včetně například poučení obviněného. Uvedenými výpověďmi bez přítomnosti obhájce bylo významně narušeno stěžovatelovou právo na obhajobu a přiznání takto získané nemůže být procesně použitelné. Svá tvrzení stěžovatel opírá o judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3036/16). Obecné soudy danou skutečnost v řízení vyřešily chybně v neprospěch stěžovatele. Bohužel se při rozhodování příliš spoléhaly na (navíc protichůdné) znalecké posudky a nesprávně nutnou obhajobu posuzovaly jako otázku skutkovou, nikoliv právní, díky čemuž rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Protiústavnost postupu stěžovatel vnímá v neposkytnutí nutné obhajoby v počáteční fázi řízení, kdy se při dvou citovaných výpovědích doznal k jednání, za které byl později odsouzen. Stěžovateli lze přisvědčit, že doznání, spočívající mj. v poskytnutí konkrétních informací o všech deseti skutcích, se fakticky stalo hlavním důkazem jeho viny. Námitka nepoužitelnosti výpovědí bez přítomnosti obhájce se proto stala hlavním bodem obhajoby ve všech fázích řízení. Dle Ústavního soudu obecné soudy námitku nepodcenily, naopak ji věnovaly enormní pozornost, například v rozsudku nalézacího soudu pokrývá její vypořádání skoro polovinu odůvodnění (s. 15-24). K duševní příčetnosti stěžovatele si obecné soudy nechaly vypracovat několik znaleckých posudků včetně revizního. To ale neznamená, že by (jak tvrdí stěžovatel) zcela rezignovaly na svůj úkol a pouze nekriticky převzaly závěr (primárně revizních) znalců, že stěžovatel disponuje schopnostmi rozumět trestnímu řízení a hájit se sám. Naopak, kromě výsledků znaleckých posudků do posouzení zahrnuly též (dosti primitivní) charakter trestné činnosti stěžovatele a řadu dalších okolností, včetně širšího kontextu životních zkušeností a působení stěžovatele. Z právního hlediska při tom reflektovaly příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Změna postoje stěžovatele při hlavním líčení, kdy již tvrdil, že předchozí výpovědi byly pouhou manipulací ze strany policistů, potažmo že si výpověď policisté sami vymysleli, není přesvědčivá; ve výpovědích je mj. řada prvků, které dokládají autenticitu skutečností sdělovaných stěžovatelem a které by policisté neměli důvodu do výpovědí zahrnovat.
9. V konečném důsledku je argumentace stěžovatele týkající se neposkytnutí nutné obhajoby v podstatě pouze výhradou proti výsledku skutkového a právního posouzení obecných soudů, že se stěžovatel byl schopen hájit v příslušné části přezkoumávaného řízení sám. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že obecné soudy jsou s ohledem na svou roli mnohem lépe vybaveny k hodnocení podobných rozhodných skutečností a v pravomoci Ústavního soudu není toto hodnocení provádět znovu. Pouze v případě, kdyby závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu ale z již stručně rekapitulovaných důvodů u stěžovatele nebylo.
10. Nad rámec uvedeného je vhodné uvést, že stěžovatel potvrdil své dvě počáteční výpovědi i při dalším vazebním zasedání, které se již odehrálo po jeho vzetí do vazby za přítomnosti povinně přiděleného obhájce. Lze také poukázat na to, že ani v předchozích trestních řízeních stěžovatele (má 11 záznamů v trestním rejstříku) nebyl jeho duševní stav nijak zpochybňován.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu