ECLI:CZ:US:2020:1.US.2836.20.1
sp. zn. I. ÚS 2836/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Romana Berbra a Dagmar Damkové, zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4084/2019-286 ze dne 10. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem č. j. 6 C 418/2015-170 ze dne 10. 10. 2016 zamítl žalobu stěžovatelů na ochranu osobnosti, jíž se po žalovaném domáhali v rozsudku blíže specifikované omluvy za jeho výroky učiněné na jejich adresu v médiích. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 70 Co 50/2017-211 ze dne 6. 9. 2017 rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 766/2018-255 ze dne 22. 8. 2018 odmítl. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl a citované usnesení dovolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud posléze znovu rozhodl v záhlaví označeným usnesením, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné.
3. Proti posledně uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé namítli, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, jestliže v případě jimi formulovaných otázek stran věrohodnosti svědků a přerušení řízení usoudil, že se jedná o námitky vůči zjištěnému skutkovému stavu, resp. vůči hodnocení důkazů, a že tedy nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu nezjistil. Nejvyšší soud v novém rozhodnutí vyšel z nosných závěrů vyslovených Ústavním soudem ve zmíněném kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019 a napodruhé již podrobil stěžovateli předestřené otázky patřičnému hodnocení. Ve vztahu k otázce přerušení řízení poukázal dovolací soud na to, že otázka pravdivosti tvrzení svědků není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v témže řízení, jelikož přímo ze zákona povinnost přerušit řízení za účelem jejího posouzení nevyplývá, a proto se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Tato úvaha je srozumitelná a prostá zapovězené libovůle. K tomu se sluší doplnit, že možnost fakultativního přerušení řízení dle §109 odst. 2 o. s. ř. nemůže být v případě jejího nevyužití z povahy věci předmětem dovolacího přezkumu, neboť takový postup je plně na uvážení dotčeného soudu. Nejvyšší soud tedy svým závěrem, že tato otázka byla v jeho judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu nalézacího) této sjednocené rozhodovací praxi neprotiřečí, do základních práv stěžovatelů zjevně nezasáhl. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti ani není na této otázce primárně založeno.
6. Nejvyšší soud nepochybil ani v tom, odmítl-li se zabývat otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí za situace, kdy se příslušní svědci měli vůči stěžovatelům negativně vymezit v médiích. Stěžovatelé totiž ve vztahu k ní v dovolání uvedli, že jde o otázku, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a vzápětí nato doplnili, že se obecně jedná o otázku, kterou soudy nižších stupňů vyřešily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Je zřejmé, že uvedené dva předpoklady přípustnosti dovolání se navzájem vylučují. Krom toho věrohodnost konkrétní svědecké výpovědi je vždy výsledkem jejího hodnocení v kontextu jedinečných okolností souzeného případu. Sama skutečnost, že svědek se negativně vyjadřuje o osobách žalobců ve veřejném prostoru, ještě není bez dalšího způsobilá učinit jeho výpověď nevěrohodnou. Takovému komplexnímu skutkovému posouzení však dovolací řízení otevřeno není.
7. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu