ECLI:CZ:US:2020:1.US.2862.20.1
sp. zn. I. ÚS 2862/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPLAST KL spol. s r. o., se sídlem ve Stachách 266, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1044/2020-811 ze dne 28. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Kašperské Hory, se sídlem v Kašperských Horách, Náměstí 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") č. j. 25 Co 136/2019-775 ze dne 22. 7. 2019 v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., neboť je jako přípustné neshledal. Dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil; stěžovatelce se zejména nezdařilo podle dovolacího soudu zpochybnit závěr odvolacího soudu o neplatnosti pro neurčitost těch ujednání smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou (zhotovitelkou) a vedlejším účastníkem, které byly podle její argumentace uzavřeny v písemné formě.
2. Dovolací soud odkazuje ve svém usnesení na relevantní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a své závěry o nepřípustnosti dovolání pečlivě vysvětluje. Nemá význam, aby Ústavní soud argumenty dovolacího soudu opakoval - odůvodnění napadeného usnesení je stěžovatelce známo.
3. Řádně zastoupená stěžovatelka napadla usnesení dovolacího soudu včasnou stížností, v níž polemizuje se závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť podle jejího názoru nebyl deklarovaný důvod přípustnosti naplněn a odmítl-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu a zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. S námitkami stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti, a proto jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, což v souzené věci nezjistil. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem soudu v její věci byla její základní práva porušena. Jak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, obecný soud se věcí řádně zabýval a s námitkami stěžovatelky se vypořádal; postupoval přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud přitom učinil jiný právní závěr, než jaký stěžovatelka očekávala, není jeho rozhodnutí porušením práva na přístup k soudu, ale pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu, jehož úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.).
5. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu