ECLI:CZ:US:2020:1.US.2877.20.1
sp. zn. I. ÚS 2877/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Jelínka, zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2376/2020-219 ze dne 13. 8. 2020 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 120/2019-179 ze dne 11. 2. 2020 a Okresního soudu v Třebíči č. j. 4 C 63/2018-116 ze dne 14. 2. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a dále a) Milana Dokulila, b) Vlasty Kolkové a c) Jany Dokulilové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován vedlejšími účastníky o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Okresní soud v Třebíči (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"), spoluvlastnictví zrušil, nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele a uložil mu povinnost zaplatit vedlejším účastníkům vypořádací podíly ve stanovené výši a náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům i státu. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti požaduje zmíněný §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel nejprve řádným (tj. bezvadným) způsobem vyčerpal všechny dostupné opravné prostředky, s výjimkou žaloby na obnovu řízení. Je-li zaplacení soudního poplatku jednou z podmínek dovolacího řízení, kterou je podatel povinen splnit v okamžiku podání opravného prostředku u příslušného soudu nebo v soudem určené náhradní lhůtě, a neučiní tak, nelze jeho podání považovat za řádné vyčerpání dostupného opravného prostředku.
4. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména body 9-22 ústavní stížnosti).
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo porušeno tím, že Nejvyšší soud vycházel při svém právním posouzení formalisticky z textu zákona a nezohlednil konkrétní okolnosti případu, a sice že pozdní zaplacení soudního poplatku bylo způsobeno chybou v psaní stěžovatele (při vyplnění čísla účtu na složence), kterou stěžovatel odstranil, jakmile se o ní dozvěděl, a neprodleně též informoval nalézací soud, a to v době předcházející dni vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel upozorňuje, že chyb v psaní se dopouští při své rozhodovací činnosti i soudy; je-li jim umožněno chyby bez následků napravit, měla by taková možnost v mimořádných případech svědčit i účastníkům řízení. Povinnost dovolacího soudu přistoupit k pochybení stěžovatele vstřícně dovozuje stěžovatel analogicky z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), týkajícího se vydávání rozsudku pro zmeškání; přes meritorní odlišnost řešené otázky lze podle stěžovatele povinnost soudu zohlednit i mimoprávní okolnosti mající vliv na spravedlnost jeho rozhodovací činnosti lze dovodit i v jeho případě.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení ve světle předložené argumentace a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Nejvyšší soud vydal usnesení v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu je nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice; v daném případě jde o srozumitelně vysvětlený a ústavně konformní výklad podústavního práva. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Je třeba zdůraznit i obecně uznávanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), vyžadující od účastníků řízení pečlivé uvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv. K zaplacení soudního poplatku, který je splatný již podáním dovolání, byl stěžovatel dodatečně vyzván v patnáctidenní lhůtě standardním postupem nalézacího soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Stěžovatel měl dostatečný čas na to, aby včas zaplatil soudní poplatek, a v napadeném rozhodnutí je dostatečně vysvětleno, proč nelze zmeškání (soudcovské) lhůty k zaplacení soudních poplatků prominout.
8. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a zákonodárce se (mj.) z důvodů četného obcházení zákona poplatníky rozhodl novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. pro zpřísnění právní úpravy. Odkazuje-li tedy stěžovatel na "zažitou praxi", podle které navrhovatel zaplatí soudní poplatek teprve po vydání rozhodnutí o zastavení řízení, a v řízení se pak přesto dále pokračuje, pak právě naznačený postup umožňovala nikoli "zažitá praxe", nýbrž zákon, konkrétně §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, ovšem pouze do doby, než byl zákonem 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017 změněn. Za dřívější benevolentnější právní úpravy by situace stěžovatele byla jiná, soud je však účinným zněním zákona vázán a nemůže vůli zákonodárce zpřísnit povinnosti při placení soudních poplatků ignorovat. Stanoví-li §9 odst. 2, věta třetí, zákona o soudních poplatcích, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží", pak soudu žádný výkladový prostor nezbývá, jak správně uvedl Nejvyšší soud. Proto také není možné na věc analogicky vztáhnout závěry nálezu Pl. ÚS 49/10, neboť i stěžovatelem citovaný bod 19 nálezu ve svém úvodu uvádí, že klíčové výkladové vodítko §153b odst. 1 o. s. ř., upravujícího podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, tkví v použití slovesa "může"; úprava poplatkové povinnosti v §9 zákona o soudních poplatcích však takto široké meze právního výkladu soudu neposkytuje.
9. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. III. ÚS 3213/19 ze dne 28. 1. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), záměrně přehlíží, že v tamní věci byl soudní poplatek zaplacen včas, což nebylo reflektováno administrativní chybou na straně soudu; o takový případ však ve věci stěžovatele, přiznávajícího pozdní zaplacení soudního poplatku, byť i třeba z pochopitelného důvodu, zjevně nejde.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu