ECLI:CZ:US:2020:1.US.2878.20.1
sp. zn. I. ÚS 2878/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Krýsla, zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem se sídlem nám. Republiky 204/30, 301 14 Plzeň, proti opatření předsedy senátu Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 1 T 143/2019 ze dne 31. 8. 2019, za účasti Okresního soudu Plzeň - sever, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného opatření Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména pak právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 a čl. 95 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip zákonnosti výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že napadeným opatřením, vydaným podle §39 odst. 1 trestního řádu, bylo rozhodnuto o zrušení ustanovení stěžovatele jakožto obhájce obviněnému T. D., a to z důvodu, že předmětná trestní věc vedená pod sp. zn. 1 T 106/2020 byla spojena s jinou trestní věcí obviněného (vedenou rovněž u nadepsaného okresního soudu pod sp. zn. 1 T 143/2019), ve které již má obviněný ustanoveného obhájce rovněž z důvodu nutné obhajoby. Proto okresní soud rozhodl o zrušení ustanovení stěžovatele jakožto obhájce, který byl ustanoven později.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá a listinami dokládá, že postupem okresního soudu došlo k flagrantnímu porušení §39 odst. 4 trestního řádu, neboť později ve smyslu citovaného ustanovení byl ustanoven jiný obhájce (Mgr. Jaroslav Procházka). Okresní soud tak postupoval nesprávně a nezákonně, čímž porušil nejen práva obhajoby i obhájce, ale také stěžovatelovo právo na soudní ochranu, princip rovnosti účastníků, stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví a také jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného opatření zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Již z výše provedené rekapitulace námitek stěžovatele se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s aplikací podústavního práva, respektive s procesním postupem okresního soudu podle ustanovení §39 odst. 4 trestního řádu.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že samotným vydáním napadeného opatření nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť v posuzovaném případě se jedná o problematiku práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. "Ve hře" by zde mohla být základní práva obviněného (např. právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny či právo na spravedlivý proces a zákonem stanovený postup řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), ale případného porušení těchto základních práv by se mohl dovolávat toliko obviněný T. D.. Ostatně obviněný T. D. - jak vyplývá z provedeného lustra - již proti postupu v daném trestním řízení podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3058/20 ze dne 10. 11. 2020 pro zjevnou neopodstatněnost. V uvedeném usnesení však Ústavní soud naznačil způsob a možnosti obrany obviněného v daném trestním řízení (viz bod 10 citovaného usnesení), na něž lze v dalším odkázat.
V kontextu výše uvedeného nemůže obstát ani argumentace stěžovatele ohledně porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě či jeho práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny, neboť zápisem do seznamu advokátů podle §39 odst. 3 trestního řádu dává sice advokát najevo, že souhlasí s podmínkami výkonu této činnosti, nemůže mu však být zaručeno to, že v obvodu příslušného okresního soudu bude páchána trestná činnost, jež bude vždy vyžadovat ustanovení advokáta za účelem nutné obhajoby a advokátovi tak vznikne "legitimní majetkové očekávání". Ostatně tuto záruku mu nemohl poskytnout ani samotný obviněný v předmětném trestním řízení, který si mohl pro svoji obhajobu zvolit jiného advokáta (např. v lhůtě určené podle §38 odst. 1 trestního řádu).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu