ECLI:CZ:US:2020:1.US.2889.20.1
sp. zn. I. ÚS 2889/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., nyní ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Ingrid Galovcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 106/2020 ze dne 25. srpna 2020 a Městského soudu v Praze č. j. Nt 2040/2020-184 ze dne 6. srpna 2020, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále "soud prvního stupně") vzal stěžovatele napadeným usnesením do předběžné vazby podle §204 odst. 5 za užití §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spolupráci"). Vrchní soud v Praze (dále "stížnostní soud") následnou stížnost zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že je proti němu vedeno řízení o vydání na základě Evropského zatýkacího rozkazu ze dne 30. července 2020 vydaného Nejvyšším soudem Slovenské republiky za účelem dovykonání trestu odnětí svobody v délce 2 308 dní, uloženého stěžovateli rozsudkem Specializovaného trestního soudu v Pezinoku sp. zn. PK-1/Tš 8/2005 ze dne 21. října 2015, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 3 To 5/2018 ze dne 29. července 2020. Stěžovatel uvádí, že projevoval součinnost (informoval Městské státní zastupitelství v Praze o své hospitalizaci v době před vydáním Evropského zatýkacího rozkazu), a nebyl tedy důvod obávat se jeho útěku; přesto byl ve zdravotním zařízení zadržen a vzat do předběžné vazby. Podle přesvědčení stěžovatele nebyly důvody pro jeho vzetí do předběžné vazby natolik intenzivní, aby užití tohoto nástroje odůvodnily - obecné soudy nerespektovaly zásadu zdrženlivosti; jejich rozhodnutí je v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a jde o projev libovůle. Podle stěžovatele neexistoval zákonem vymezený důvod předběžné vazby a nebyl naplněn jediný zákonný důvod - obava z útěku. Stěžovatel jako občan České republiky od počátku nesouhlasí se svým vydáním, a proto není vydání možné, jeho další argumentace a stížnostní námitky nebyly správně vyhodnoceny. Stížnostní soud zpochybnil jeho české občanství a nesprávně vyhodnotil možný zánik trestnosti jednání podle trestního zákoníku, rovněž vylučující vydání do Slovenské republiky. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla doručena výzva k nástupu výkonu trestu, a tím ani poskytnuta možnost dobrovolně splnit povinnost, uvádí, že je polymorbidním pacientem, jemuž vězeňské zdravotní zařízení nemůže zabezpečit nadstandardní zdravotní péči, je sužován neduhy nejen fyzickými a předběžná vazba jeho psychické obtíže ještě zhoršuje. Podle stěžovatele nebyla správně vyhodnocena ani doba pro předání soudu - poukazuje na 24hodinový limit, během něhož musí být zatčená osoba odevzdána soudu, na rozdíl od 48hodinové lhůty v případě zadržení. Byl-li stěžovatel zbaven osobní svobody na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, nemohlo jít o zadržení, ale o zatčení; rozhodl-li soud prvního stupně až po 48 hodinách od omezení stěžovatele, stalo se tak v rozporu s jeho základními právy. Za vadnou přitom považuje terminologii zákona o spolupráci, který používá výhradně pojem zadržení. Napadenými usneseními obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2, 4 a 5, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5 odst. 1 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a odložil jejich vykonatelnost.
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že nešlo o první pokus o zadržení stěžovatele: na základě předchozího Evropského zatýkacího rozkazu (k předání stěžovatele k trestnímu stíhání) ještě Krajský soud v Ostravě stěžovatele do předběžné vazby nevzal (usnesení č. j. 3 Nt 66/2020-96 ze dne 20. června 2020), teprve poté, co Nejvyšší soud Slovenské republiky nevyhověl odvolání stěžovatele (rozsudek Specializovaného trestního soudu v Pezinoku nabyl právní moci), byl vydán nový Evropský zatýkací rozkaz (dodání stěžovatele do výkonu trestu), na jehož základě soud prvního stupně rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby.
4. Účelem předběžné vazby je omezení svobody pohybu osoby, jež má být vydána a u níž hrozí nebezpečí útěku, a to na dobu, než bude rozhodnuto o jejím (ne)vydání (§94 zákona o spolupráci); úkolem soudu je posoudit pouze nebezpečí útěku. Při hodnocení této okolnosti vycházel soud prvního stupně z výše trestu hrozícího stěžovateli, jeho věku i zdravotního stavu. Zohlednil i fakt, že právě pro nepřítomnost stěžovatele (vyhýbání se řízení) Nejvyšší soud Slovenské republiky řízení opakovaně odročoval, a poté, co dne 11. června 2020 rozhodl o pokračování v přerušeném řízení, opustil stěžovatel Slovenskou republiku a nechal se hospitalizovat v Nemocnici Šumperk, z níž by propuštěn dne 10. července 2020. Dne 29. července 2020 byl převezen stěžovatel do Prahy, hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice - jinak se měl zdržovat na adrese uvedené v ústavní stížnosti. Soudu prvního stupně se však nepodařilo zjistit ani od stěžovatele, ani od jeho obhájce bližší informace na základě jakého titulu (u koho) má na uvedené adrese bydlet. Soud prvního stupně s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu stěžovatele nařídil jeho přijetí do vězeňské nemocnice.
5. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně vyvracel tvrzení o vyhýbání se trestnímu jednání ve Slovenské republice, poukazoval na zajištěné ubytování v Ostravě a Praze (jímž projevuje zájem pobývat na území České republiky), s odvoláním na svůj zdravotní stav vylučoval možnost útěku, neboť vyžaduje nadstandartní zdravotní péči, kterou vězeňská nemocnice nemůže zabezpečit. Namítal rovněž promlčení trestného činu neumožňujícího vydání stěžovatele do Slovenské republiky [§205 odst. 2 písm. f) zákona o spolupráci]. Stížnostní soud reagoval na vyslovené námitky, uvedl však, že sdílí závěry o nebezpečí útěku stěžovatele; přitom poukázal na fakt, že stěžovatel sice tvrdí svou vazbu na rodinu a její péči v jeho zdravotních potížích, přesto opustil dosavadní léčbu, trvalé bydliště a přemístil se do České republiky, k níž neměl bližší vazby ani zde zajištěno bydlení. Stížnostní soud se zabýval rovněž otázkou naplnění účelu vydávací vazby, jímž není revize pravomocného rozhodnutí cizozemských soudů, jakož i údajnou účelovostí postupu Nejvyššího soudu Slovenské republiky [písm. j)], otázkami občanství České republiky [písm. b)] a promlčení [písm. f)]. Soud rovněž reagoval na požadavky odborné zdravotní péče o stěžovatele s odkazem na zákonnou úpravu (§18 odst. 6 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů) a zabýval se případnou alternativou k předběžné vazbě.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat, vyjma případů, kdy by obecné soudy při aplikaci trestně-procesních předpisů na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Z výše uvedeného je přitom patrné, že podstatnou částí námitek stěžovatele se obecné soudy již zabývaly, vyhodnotily ji však v jeho neprospěch. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníkovi řízení, že v jeho věci bude rozhodnuto v souladu s jeho očekáváním, ale že řízení proběhne podle předem stanovených zákonných pravidel. Nelze proto přijmout představu stěžovatele, že je porušením těchto jeho práv, byl-li vzat do předběžné vazby s jistou (podle stěžovatele vysokou) mírou neurčitosti výsledku řízení o vydání, existují-li současně důvody takového omezení.
7. Osobní svobodu stěžovatele (čl. 8 odst. 1 Listiny) obecné soudy omezily zákonem předvídaným způsobem (čl. 8 odst. 5 Listiny), tvrzení stěžovatele o libovůli, tedy o překročení zákonných mezí při rozhodování, nelze bez dalšího akceptovat, soudy svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Právní úprava striktně rozlišuje jednotlivé instituty speciální terminologií, přičemž jejich aplikace vychází z čl. 2 odst. 2 Listiny (obdobně též z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Rozlišuje-li ústavodárce zadržení (čl. 8 odst. 3 Listiny) a zatčení (čl. 8 odst. 4 Listiny) jako dva odlišné způsoby omezení osobní svobody, je uvedené rozlišení závazné i pro zákonodárce; interpretace stěžovatele, který pro zadržení podle §93 zákona o spolupráci požaduje aplikovat limity dané v čl. 8 odst. 4 Listiny, nelze považovat za přijatelné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení a způsob, jakým se s ní vypořádaly obecné soudy, nepovažuje za správný. Jakkoliv Ústavní soud chápe pohnutky, pro které stěžovatel brojí proti vzetí do předběžné vazby, neshledal, že by obecné soudy v rozhodování o existenci podmínek pro její uvalení na stěžovatele zasáhly do jeho základních práv způsobem, který v ústavní stížnosti namítá. Obecné soudy se naplněním vazebních podmínek dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, aniž by v jejich postupu bylo možno spatřovat tvrzenou libovůli.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný; ze stejných důvodů nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu