ECLI:CZ:US:2020:1.US.2892.20.1
sp. zn. I. ÚS 2892/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Luďka Šperlicha, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Lidická 613, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 11. 2018 č. j. 208 C 46/2017-314, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019 č. j. 16 Co 146/2019-414 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020 č. j. 21 Cdo 1173/2020-473 a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019 č. j. 16 Co 146/2019-414, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého práva na spravedlivý proces, legitimní očekávání a soudní ochranu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl na základě "jmenovacího dekretu" ze dne 30. 4. 1996 zaměstnancem žalobkyně Podniků města Šumperka, a. s., a to na pozici ředitele, do 31. 12. 2014. V letech 1999, 2000 a 2005 došlo k uzavření smluv o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyní a Jiřím Doskočilem, popř. společností JIRDOS, s.r.o (dále jen "JIRDOS"). V průběhu trvání těchto smluv vznikaly žalobkyni vůči společnosti JIRDOS pohledávky na úhradu nájemného a služeb a dluh společnosti JIRDOS, zejména ve vztahu k neuhrazeným pohledávkám za služby, postupně narůstal. Dne 19. 3. 2015 bylo rozhodnuto o úpadku společnosti JIRDOS a dne 30. 6. 2015 byl na tuto společnost prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky z titulu nájemného a služeb v celkové výši cca 14 milionů Kč. Dne 7. 8. 2017 podal insolvenční správce společnosti JIRDOS zprávu o stavu insolvenčního řízení, v níž uvedl, že v majetkové podstatě se nenachází žádný majetek.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 2017, pravomocně odsouzen pro zločin porušení povinností při správě cizího majetku.
Okresní soud v Šumperku napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 993 315 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobené jí tím, že jí nebyly uhrazeny pohledávky vůči společnosti JIRDOS. Soud prvního stupně dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 335 473 Kč.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobkyni částku 4 494 986 Kč s příslušenstvím. V části, v níž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobkyni částku 1 498 329 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 208 899,50 Kč.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť námitky předestřené v dovolání nezakládají jeho přípustnost.
Obsahem ústavní stížnosti je především podrobná polemika stěžovatele se závěry soudů. Tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací posoudily jeho odpovědnost zcela excesivně a nesprávně, nedostály své poučovací povinnosti stran možnosti doplnění tvrzení, neprovedly některé jím navržené důkazy a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Namítá dále, že soudy v rozporu se zákonem, judikaturou i legitimním očekáváním stěžovatele neaplikovaly §264 zákoníku práce. Stěžovatel také nesouhlasí s rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že je nedostatečně odůvodněno pouze za použití obecných právních poučení a polemizuje s jeho hodnocením námitek, které uvedl v dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
To nebylo v posuzované věci splněno, což Nejvyšší soud konkrétně vysvětlil ve vztahu k jednotlivým námitkám obsaženým v dovolání. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že usnesení dovolacího soudu není dostatečně odůvodněno. Dovolací soud svůj závěr, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání, srozumitelně a řádně objasnil.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a jako o návrh akcesorický jej také odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu