ECLI:CZ:US:2020:1.US.2906.20.1
sp. zn. I. ÚS 2906/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019 č. j. 5 Co 809/2019-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 16 C 75/2018-48 ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Jihočeskému kraji se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2 (dále jen "žalovaný"), o vydání movitých věcí, zamítl žalobu o vydání obrazu Českobudějovické madony a mincí specifikovaných v Zápisu o převzetí numismatické sbírky ze dne 19. 1. 1967 (dále jen "movité věci"). Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek prvostupňového soudu a rozhodl o nákladech řízení. Připomněl, že okresní soud provedl podrobné dokazování, které sám dále doplnil o závěr, že žádný restituční nárok či nárok na vydání movitých věcí nebyl předmětem dědictví (vypořádání), které by připadlo Drahomíře Kratochvílové (tj. matce stěžovatele). Zdůraznil pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se systému restitučních předpisů, připomněl, že v případě lhůt pro uplatnění restitučních nároků se jedná vesměs o lhůty propadné a konečně konstatoval, že možnost postupu podle restitučních zákonů byla stěžovatelovým předkům známa, neboť se některých nároků v rámci restitucí domáhali a také se jich domohli. Krajský soud zdůraznil, že otázka uplatnění restitučních nároků cestou občanskoprávní žaloby byla v rozhodovací praxi soudů značně frekventována, přičemž soudní judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že nároky, které bylo možno uplatnit na základě některého z restitučních předpisů, nelze vymáhat prostřednictvím běžné občanskoprávní žaloby. K judikatuře citované soudem prvního stupně připomněl řadu dalších rozhodnutí a také stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Pokud došlo k prolomení tohoto přístupu, stalo se tak za naprosto výjimečných a ojedinělých skutkových okolností. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal ani aktivní věcnou legitimaci ve sporu, když neprokázal, že mu náleží tvrzené vlastnické právo k požadovaným movitým věcem, případně majetkové právo v podobě restitučního nároku na jejich vydání, coby právnímu nástupci své matky.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. odmítl. Poukázal na to, že v jeho rozhodovací praxi se ustálil právní závěr, podle něhož mohla-li osoba, jejíž věci převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, žádat o jejich vydání podle restitučních předpisů, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř., a odkázal na obsáhlou předmětnou judikaturu vlastní a také Ústavního soudu. Konečně připomněl, že pokud odvolací soud uzavřel, že vlastnická (reivindikační) žaloba v posuzovaném případě obchází smysl a účel restitučního zákonodárství, když movité věci, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, byly státem v rozhodném období odňaty na základě pravomocného rozhodnutí soudu ukládajícího trest propadnutí majetku, jež nebylo odklizeno ani v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 TZ 36/93 a navíc k nim stěžovatel či jeho právní předchůdkyně neuplatnila nárok podle restitučního předpisu, nikterak se tím od judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl věcnou a procesní stránku souzené věci a poukázal na to, že vlastnické právo patří mezi velice významná základní práva a je mu proto poskytována v ústavním pořádku náležitá ochrana. Z toho pramení legitimní očekávání stěžovatele, že mu tato ochrana bude soudy poskytnuta. Ochrana základního práva by měla být poskytnuta prakticky vždy, a to i když to zákon výslovně nevylučuje. V souzené věci upřednostnily soudy použití restitučních předpisů a tím vyloučily ochranu vlastnického práva stěžovatele.
IV
Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí krajského soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - ústavnímu přezkumu podrobeno i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatel ke stížnosti přiložil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Právo na spravedlivý (řádný) proces především neznamená, že je jednotlivci garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K jeho porušení by mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opětovně jako v odvolání (a obdobně jako v dovolání) brojí proti neposkytnutí ochrany svého tvrzeného vlastnického práva a vyjadřuje nesouhlas s upřednostněním použití restitučních předpisů. Ze strany Ústavního soudu se pak domáhá přehodnocení závěrů těchto civilních soudů.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo; odvolací soud také připomněl stěžovatelův deficit aktivní věcné legitimace v souzené věci.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy postupovaly v souladu se zjištěným stavem, činily z něj adekvátní závěry, jež nelze považovat za mechanické či formalistické. Krajský soud ostatně zřetelně připomněl důvody rozhodnutí okresního soudu a vysvětlil podstatné otázky týkající se restitučních předpisů a podmínek i lhůt pro uplatnění restitučních nároků v nich stanovených. Soudy v uvedených souvislostech odkázaly na dosavadní ustálenou a jasnou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, kterou není nutno opětovně připomínat.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, který podáním ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s civilními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním prakticky totožných námitek, jež soudům adresoval již dříve. Stěžovatel vlastně očekával, že Ústavní soud napadené rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem vytýkané porušení základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v předchozích řízeních všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu