ECLI:CZ:US:2020:1.US.2916.20.1
sp. zn. I. ÚS 2916/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1351/2020-175 ze dne 16. 7. 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 362/2019-135 ze dne 22. 1. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 355/2018-102 ze dne 27. 8. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a dále a) Otakara Ženíška a b) Jindřišky Mrkvičkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal proti vedlejším účastníkům neúspěšně určení svého vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům ležícím v Praze 4, katastrální území Chodov, které jsou v užívání stěžovatele - vlastníka na nich vystavěné místní komunikace. Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k pravomocnému, Nejvyšším soudem potvrzenému závěru, že vlastnické právo vedlejších účastníků zůstalo zachováno po celou dobu nesvobody, a i kdyby tomu tak nebylo, vlastnictví pozemků již vedlejší účastníci v mezidobí v dobré víře vydrželi; žaloba stěžovatele byla proto zamítnuta.
2. Stručnou ústavní stížnost lze shrnout tak, že stěžovatel nesouhlasí s výše popsaným právním posouzením a tvrdí, že závěr o vydržení vlastnického práva je obcházením restitučních předpisů; současně zpochybňuje správnost závěru obecných soudů o dobré víře vedlejších účastníků. Podobná rozhodovací praxe, vytvářející nové křivdy, jde podle stěžovatele proti smyslu a účelu restitučního zákonodárství, neboť zastavěné pozemky se nevydávají. Stěžovatel se proto v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. U dovolacího soudu byla nadto věc nesprávně přidělena senátu 22 Cdo, namísto senátu 28 Cdo, který je k vyřizování restitučních věcí podle rozvrhu práce příslušný, a proto bylo porušeno i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jsou-li námitky stěžovatelů pouze vyjádřením nesouhlasu s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům úplnosti a přesvědčivosti. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepřísluší mu jejich rozhodnutí přehodnocovat.
4. Předmětem řízení bylo určení, že vlastníkem dotčených pozemků je stěžovatel, nikoli vedlejší účastníci. Restituční charakter sporu stěžovatel dovozuje na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn, a přikládá nepřiměřenou váhu skutečnosti, že právní předchůdci se vrácení pozemků domáhali v režimu zákona o půdě žádostí z roku 1992. Z rozsudku odvolacího soudu (bod 11) však zřetelně plyne, že podle stanoviska Státního pozemkového úřadu nebude o restitučních nárocích k pozemkům rozhodováno, neboť vedlejší účastníci (jejich právní předchůdci) vlastnické právo nikdy nepozbyli. V napadeném řízení o žalobě stěžovatele odvolacímu soudu nepříslušelo přezkoumávat stanovisko pozemkového úřadu, avšak ze zjištěných skutečností dovodil, že se jím není třeba blíže zabývat, neboť ve věci jsou splněny i podmínky pro vydržení vlastnického práva vedlejšími účastníky, o jejichž vlastnictví tak není pochyb. Argumentace stěžovatele, týkající se obcházení restitučního zákonodárství, je podle Ústavního soudu mimoběžná s výsledkem zkoumaného řízení.
5. V návaznosti na právě uvedené Ústavní soud k tvrzenému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny dodává, že nebyl-li obecnými soudy přijat závěr stěžovatele o restituční povaze sporu, což je zřetelně patrno z přesvědčivého odůvodnění jejich rozhodnutí, stěží mohlo přidělení věci senátu 22 Cdo u dovolacího soudu zapříčinit porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovatelova argumentace není způsobilá zpochybnit řádné přidělení jeho věci a nevede Ústavní soud k pochybnosti o jeho správnosti.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu