ECLI:CZ:US:2020:1.US.2928.20.1
sp. zn. I. ÚS 2928/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Košiny, soudního exekutora, Exekutorský úřad Prachatice, se sídlem Zdíkov 79, Stachy, zastoupeného Mgr. Terezou Daňkovou, advokátkou se sídlem Jeremiášova 1705/18, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2020, č. j. 22 Co 651/2020-111, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 1. 2020, č. j. 6 C 244/2019-52, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Petry Kapusciakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 14. 10. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice (povinná v exekučním řízení), kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 27 879 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. 11. 2011, č. j. 128 EXE 3716/2011-26, byla nařízena exekuce na majetek vedlejší účastnice jako povinné. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, který představoval nezpůsobilý exekuční titul, neboť obsahoval neplatnou rozhodčí doložku. K zastavení exekuce došlo na základě návrhu vedlejší účastnice podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Žalobní částka představuje vrácení celé vymožené částky z titulu bezdůvodného obohacení, tj. jednak neoprávněně zadržované finanční prostředky ve výši 18 423 Kč a částku 9 456 Kč, jíž chtěl stěžovatel pokrýt vyúčtované náklady exekuce.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 1. 2020, č. j. 6 C 244/2019-52, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 27 879 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2020, č. j. 22 Co 651/2020-111, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o povinnosti žalovaného zaplatit vedlejší účastnici 18 798,12 Kč s úrokem z prodlení zrušen a řízení v této části bylo zastaveno (peněžní prostředky byly vráceny stěžovatelem vedlejší účastnici), zatímco v části o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici 9 080,88 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (náklady exekučního řízení). V dalším odstavci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
5. Stěžovatel nesouhlasí s jemu uloženou povinností zaplatit vedlejší účastnici, jakožto povinné, částku představující vymožené náklady exekuce dle vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Nejedná se podle něj o bezdůvodné obohacení na úkor účastníka řízení (povinné v exekučním řízení). Dále poukazuje na to, že v exekučním řízení mu bylo plněno na základě právního důvodu, který dosud existuje a nebyl nikdy zrušen. Tím je pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 040 Ex 10914/11-9 ze dne 5. 1. 2012. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem soudů, podle kterého zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů, tj. i příkazu k úhradě nákladů exekuce. Obecné soudy se nevypořádaly s argumentem stěžovatele vycházejícím z §57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), tj. vyloučení uvedení v předešlý stav v exekučním řízení.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "superrevizní" orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
8. Ústavní soud ve své činnosti pečlivě zkoumá intenzitu eventuálního pochybení orgánů veřejné moci, jinými slovy v jakém rozsahu zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Proto zpravidla odmítá ústavní stížnosti, týkající se částek bagatelních [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], které svojí výší nemohou zpravidla přivodit porušení základních práv a svobod. Vyloučením možnosti podání odvolání (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu) či dovolání [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal zákonodárce jasně najevo, jaké případy nepovažuje za natolik významné, aby i za cenu eventuálních vad v nich byla rozhodnutí dále přezkoumávána. Ústavní soud proto nemůže hrát roli "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Opačný postup by neúčelně zatěžoval kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž reálně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku
č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Rezervovaný postoj zaujímá Ústavní soud i v otázce náhrady nákladů soudního i exekučního řízení a tyto podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu.
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí
k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Řízení vedená o tzv. bagatelních částkách, jakož i řízení o nákladech řízení, mohou nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (viz shora bod 7.).
11. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené zásady a individuální okolnosti posuzované věci přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, odpovídají principům spravedlnosti, jsou řádně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazují prvky interpretační nebo aplikační svévole.
12. Obecné soudy vydaly rozhodnutí, podle kterého je stěžovatel (soudní exekutor) povinen vydat vedlejší účastnici (povinné v exekučním řízení) částku 9 080,88 Kč, představující vedlejší účastnicí uhrazené náklady exekuce dle příkazu k úhradě nákladů exekuce. Exekuční řízení vedené proti vedlejší účastnici bylo zastaveno usnesením exekutora ze dne 1. 3. 2019, č. j. 040 Ex 10914/11-110, neboť rozhodčí nález je nevykonatelný pro neplatnost rozhodčí doložky. Rozhodčí nález tak nepředstavoval způsobilý exekuční titul. Jak odvolací soud správně uvedl, judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vychází od 11. 5. 2011 ze sjednoceného přístupu k neurčitosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Takové doložky jsou neplatné a nemohou nikdy založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1274/16, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17). Pokud exekuce již byla zahájena, je třeba ji zastavit v jakémkoli stádiu pro nepřípustnost exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V takovýchto případech je zřejmé, že povinná ani oprávněný z exekuce nezavinili zastavení exekuce, neboť důvodem k zastavení byl nekvalifikovaný exekuční titul. Z procesního hlediska je nutno přisvědčit závěrům obecných soudů, opřených o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle kterých pokud povinná nezavinila zastavení exekuce, nemá stěžovatel vůči ní právo na náhradu nákladů exekuce, a vedlejší účastnicí zaplacená náhrada hotových výdajů exekuce představuje bezdůvodné obohacení, které musí stěžovatel vedlejší účastnici vydat (§2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na precizní odůvodnění rozsudků nalézacích soudů (viz bod 11. rozsudku odvolacího soudu, jakož i body 24. až 26. rozsudku soudu prvního stupně).
13. Námitku stěžovatele, podle které mělo dojít k aplikaci §57 exekučního řádu, který stanoví, že uvedení v předešlý stav v exekučním řízení je vyloučeno, Ústavní soud nesdílí. Stěžovatel patrně přehlíží, že toto ustanovení chrání především třetí osoby, které by nabyly majetek povinné např. v exekutorem pořádané dražbě. Z judikatury Ústavního soudu lze navíc dovodit, že skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a nelze jej přenášet na povinnou bez jejího zavinění.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu