ECLI:CZ:US:2020:1.US.2943.20.1
sp. zn. I. ÚS 2943/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Spotřební družstvo Jednota Kadaň, se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Marie Pujmanové 2447/9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1724/2020-806 ze dne 25. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti TECHNIA, a. s., se sídlem v Ostravě, Slovenská 1085/1a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy, vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod spisovou značkou 20 C 217/2007, vedlejší účastnicí žalován o zaplacení 3 023 233,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 9 Co 345/2017-706 ze dne 13. 2. 2020 pravomocně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 45 100 Kč s příslušenstvím a 903 954 Kč s příslušenstvím a nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 21 767,49 Kč. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), rozhodující ve věci již podruhé (viz rozsudek č. j. 28 Cdo 2327/2019-665 ze dne 31. 10. 2019), odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné.
2. Ve svém podání stěžovatel Ústavnímu soudu přibližuje průběh prvního dovolacího řízení (první dovolání stěžovatele bylo výše uvedeným rozsudkem odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti), aby demonstroval, že před podáním druhého dovolání věnoval mimořádnou pozornost tomu, aby obsahovalo všechny zákonné náležitosti. Nejvyšší soud podle přesvědčení stěžovatele porušil jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neprojednal-li druhé dovolání meritorně; v řízení před Ústavním soudem se proto stěžovatel domáhá zrušení jeho rozhodnutí.
3. Stěžovatel má za to, že řádně formuloval pro dovolací soud osm právních otázek, u nichž vždy vyložil, jaké právní posouzení odvolacího soudu má za nesprávné; případný přesah do skutkové roviny nelze zcela vyloučit ani v dovolacím řízení, neboť zde existuje vzájemná podmíněnost. Nejvyšší soud nemůže selektivně vybírat případy, které projedná - k tomu není zákonem zmocněn. Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť věc byla senátu 28 Cdo přidělena v rozporu s platným rozvrhem práce. Svým postupem Nejvyšší soud porušil rovněž stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dovolací soud se totiž nad rámec posouzení stěžovatelova dovolání jako nepřípustného vyjádřil i k meritu věci, hodnotil-li rozsudek odvolacího soudu jako správný; vůči tomuto závěru se stěžovatel na zbývajících stranách ústavní stížnosti, k níž připojil i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, vymezuje.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Domnívá-li se stěžovatel, že podaří-li se mu dovolání naformulovat bezvadně (což se mu ve druhém podání - na rozdíl od prvního - podle Nejvyššího soudu v převážné části podařilo), je tím automaticky založena jeho přípustnost a dovolací soud by měl být povinen projednat dovolání meritorně, pak směšuje dvě různé kategorie (bezvadnost a přípustnost dovolání) a nebere v úvahu procesní krok "předposouzení", který Nejvyššímu soudu ukládá §237 o. s. ř. před tím, než se začne zabývat případnou důvodností přípustného dovolání. Úkolem Nejvyššího soudu totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele; přístup k němu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16); což zjevně není nynější případ stěžovatele, byly-li jím formulované otázky Nejvyšším soudem meritorně - byť k nevoli stěžovatele - vyřešeny již v předchozím rozsudku (jímž bylo vyhověno dovolání vedlejší účastnice).
6. Podle dovolacího soudu nebyl naplněn stěžovatelem formulovaný předpoklad přípustnosti, neboť odvolací soud se od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil a přiléhavě následoval závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený po meritorním projednání věci k dovolání vedlejší účastnice právě ve zmíněném rozsudku č. j. 28 Cdo 2327/2019-665. Na jeho odůvodnění dovolací soud v podrobnostech odkázal, jelikož dovolání stěžovatele ve skutečnosti představovalo polemiku se závěry tam přijatými. Nejvyšší soud neshledal důvod svůj dříve vyjádřený názor přehodnocovat a upozornil stěžovatele, že argumentaci nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nelze stavět na odlišném, než soudem zjištěném skutkovém stavu; hodnocení důkazů přitom není způsobilým dovolacím důvodem, proto je samotné nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (§241a odst. 1 o. s. ř.).
7. V takto odůvodněných závěrech dovolacího soudu Ústavní soud zásadní vady ve smyslu nepřezkoumatelnosti, svévole či jiných ústavněprávně relevantních nedostatků nespatřuje. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího; nic takového nezaručuje ani čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokračuje-li v dalším textu podání stěžovatel ve své polemice se správností výkladu podústavního práva, obsaženého v ustálené judikatuře dovolacího soudu, a závěrů odvolacího soudu, což navíc patrně činí na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení před obecnými soudy zjištěn, neuplatňuje kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, na niž by Ústavní soud, který není dalším článkem instančního přezkumu v rámci obecné justice, mohl jako orgán ochrany ústavnosti ze své pozice reagovat.
8. Jedinou ústavněprávně relevantní námitkou je tvrzené porušení práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu stěžovatel sám přikládá sdělení dovolacího soudu, kterým je (podle Ústavního soudu dostatečně) osvětlena správnost přidělení jeho věci v souladu s rozvrhem práce. S daným vysvětlením sice stěžovatel nesouhlasí a předkládá vlastní (a jediný "správný") výklad dané interní normy, z pohledu Ústavního soudu však dovolací soud stěžovateli k jeho námitce logicky a srozumitelně vysvětlil, proč na věc nenahlíží jako bezdůvodné obohacení vzniklé podle obchodního zákoníku (namísto občanského) a proč je tato úvaha stejně irelevantní, obsahuje-li rozvrh práce zvláštní pravidlo, že opětovně napadlá věc je automaticky přidělena témuž senátu (soudci zpravodaji). Stěžovatelova argumentace není způsobilá uvedené odůvodnění zpochybnit a nevede Ústavní soud k pochybnostem o správném přidělení věci.
9. Právo na zákonného soudce není samoúčelné; jeho tradičním smyslem je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Uvedenému požadavku bylo vypořádáním námitky stěžovatele ze strany dovolacího soudu učiněno za dost vyčerpávajícím způsobem.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu