ECLI:CZ:US:2020:1.US.2944.20.1
sp. zn. I. ÚS 2944/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. T., zastoupeného Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1559/2018-455 ze dne 30. 6. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 19/2016 ze dne 27. 5. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 40/2013-126 ze dne 21. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zákon"), pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. c) a §128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1 písm. c) a §127 odst. 1 tr. zákona, jichž se měl dopustit způsobem a za okolností podrobně rozvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Vedle toho byl stěžovateli uložen jednak peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo zástupce obchodních společností a družstev v trvání čtyř let.
3. K odvolání stěžovatele, dalších spoluobviněných i státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, vyjma výroku o vině a trestu stran spoluobviněného R. K. Ohledně stěžovatele pak sám ve věci rozhodl tak, že jej uznal vinným pomocí ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
4. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy svůj závěr o vině vystavěly pouze na základě provedených odposlechů, aniž by byl proveden jiný usvědčující důkaz. Stěžovatel má současně za to, že z odposlechů nelze usuzovat na jeho vinu, nýbrž pouze na využití další obchodní příležitosti. Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl souhrnná skutková zjištění, jakož i neprovedení důkazního návrhu obhajoby na výslech blíže označeného svědka, jenž dle stěžovatele mohl potvrdit, že práce na rozpočtu pro získání zakázky nebyly činěny toliko "na oko", ale byly připravovány takovým způsobem, aby byla nabídnuta co nejlepší cenová nabídka, která by byla způsobilá k získání zakázky. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
6. Úvodem se sluší poznamenat, že domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, je v této části ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť dotčený rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozhodnutím odvolacího soudu jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Zachován zůstal jen ve vztahu k jedinému, výše jmenovanému spoluobviněnému, tedy v části, jež se ho netýká a jíž nebyl dotčen na žádném ze svých základních práv, a proto není oprávněn jej napadnout ústavní stížností. Ve zbytku ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady pro její věcné posouzení, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Stěžovatel hodnotí příslušné záznamy telekomunikačního provozu odchylně od vrchního soudu, který v nich naopak spatřuje vědomý příslib toliko formální účasti ve výběrovém řízení, aby napomohl získání zakázky pro jiného spoluobviněného. Dle Ústavního soudu tato úvaha odvolacího soudu nepředstavuje exces ani jiné vážné vybočení z kautel spravedlivého procesu. Na tento závěr vrchního soudu lze rozumně usuzovat již z přepisu části odposlechů, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel. K tomu je ovšem třeba dodat, že přepisy hovorů policejním orgánem nezachycují telekomunikační provoz mezi stěžovatelem a dalšími osobami ve své úplnosti, na což již upozornil krajský soud (viz str. 45 - 46 jeho rozsudku), který prováděl důkaz samotnými nahrávkami, a nikoli jejich pomocnými přepisy. Ústavnímu soudu pak s ohledem na své shora nastíněné postavení nepřísluší, aby tyto nahrávky sám podrobil vlastnímu hodnocení a aby z nich usuzoval na vinu či nevinu stěžovatele.
8. Namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyl s výjimkou zmíněných odposlechů proveden jiný důkaz svědčící o jeho vině, dlužno podotknout, že předmětné záznamy telekomunikačního provozu tu představují přímý, a nikoli nepřímý důkaz, jak se domnívá stěžovatel, jelikož dle vrchního soudu zachycují jeho připravenost "pomoci" i vědomost o pouhé formální účasti ve výběrovém řízení. V řízení byly navíc provedeny další listinné a jiné důkazy, z nichž sice konkrétně ve vztahu ke stěžovateli nelze usoudit na jeho samotnou vinu, ale které doplňují celkový rámec odposlechů tím, že umožňují poskládat mozaiku vývoje a způsobu páchání souzené trestné činnosti. Přitom si tyto dva důkazní komplexy, jak plyne z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, navzájem neprotiřečí, ale naopak "zapadají do sebe". Jinak by tomu bylo v případě, kdyby odposlechy byly zcela osamoceným poznatkem o dané trestné činnosti (nikoli jen o vině stěžovatele), anebo kdyby snad s nimi byly další v řízení provedené důkazy v rozporu.
9. Ani námitce stěžovatele týkající se tvrzeného opomenutí důkazního návrhu na výslech svědka krajským soudem Ústavní soud nepřisvědčil. Z rekapitulace odvolacích námitek stěžovatele vrchním soudem neplyne, že by tuto námitku v odvolání vznesl, a stěžovatel zároveň v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by ji vrchní soud opomněl vypořádat či že by sám pochybil tím, že by obhajobou znovu nastolený důkazní návrh přehlédl. Za této situace nezbývá než uzavřít, že stěžovatel řádně nevyčerpal procesní prostor, který se mu v odvolacím řízení k uplatnění svých práv naskytl, pročež se nyní v řízení o ústavní stížnosti jedná o námitku nepřípustnou.
10. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podanou někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu