ECLI:CZ:US:2020:1.US.2946.20.1
sp. zn. I. ÚS 2946/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti BAC HOLDING s.r.o. se sídlem Václavské náměstí 799/48, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020 č. j. 30 Co 248/2020-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2019 č. j. 21 C 142/2018-65 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 125 000 Kč. Rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 21 C 142/2018-122 bylo žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku částečně vyhověno a bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %. Toto rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu k odvolání stěžovatelky změněno tak, že se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka věrohodně a přesvědčivě nedoložila své nepříznivé majetkové poměry, a to ani v rozsahu, který by umožňoval přiznání poplatkového osvobození, byť jen zčásti. Této skutečnosti si přitom soud prvního stupně dílčím způsobem povšiml, avšak nesprávně dovodil, že i za této situace je možné částečné osvobození od soudních poplatků přiznat.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé a svévolné, když soud pominul, že stěžovatelka aktuálně nemá objektivní schopnost uhradit soudní poplatek.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o osvobození od soudních poplatků, kdy Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy výlučně spadá zásadně do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud dostatečně odůvodnil a konkrétně uvedl, proč nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Zdůraznil přitom potřebu důkladného posouzení podmínek pro osvobození k zamezení nedůvodné nerovnosti mezi účastníky řízení a nežádoucího přenášení poplatkové povinnosti na stát, kdy dochází k zatížení ostatních daňových poplatníků, a také význam regulační funkce soudních poplatků. Rovněž zmínil, že v civilním řízení se neuplatní zásada zákazu reformatio in peius. Své rozhodnutí podložil i odkazy na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu.
Ústavní soud ani nepovažuje napadené rozhodnutí za překvapivé, neboť podstatu odvolacího řízení o osvobození od soudních poplatků představuje právě posouzení majetkových poměrů stěžovatele. Překvapivost rozhodnutí nelze vyvozovat ze skutečnosti, že odvolací soud zaujal "přísnější stanovisko" k stěžovatelkou předloženým důvodům pro osvobození od soudních poplatků (srov. sp. zn. III. ÚS 1509/20, IV. ÚS 2601/19). Odkazy na judikaturu Ústavního soudu shledává Ústavní soud s ohledem na jedinečnou charakteristiku každého případu a individuální konsekvence skutkových a procesních okolností, za nepřípadné.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu