ECLI:CZ:US:2020:1.US.2961.19.1
sp. zn. I. ÚS 2961/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 147 Nc 6609/2009-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 19 Co 260/2015-98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 767/2017-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2019 a doplněné podáním ze dne 29. 1. 2020, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Usnesením ze dne 21. 5. 2009 č. j. 147 Nc 6609/2009-7 nařídil Obvodní soud pro Prahu 7 exekuci vykonatelného rozhodnutí - rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 4. 2006 č. j. 10 C 287/2003-106 a pověřil jejím provedením JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, a to proti povinným 1/ Jiřím Jarkovi, 2/ Bedřichu Seiferovi a 3/ Petru Damianu Kajabovi pro částku 619 779,60 Kč. Podáním ze dne 28. 5. 2013 podal povinný č. 2 návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že usnesením soudu I. instance v Detmoldu, Spolková republika Německo, ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 10 IK 359/11 mu bylo uděleno zproštění od zbývajících dluhů, jež je účinné vůči všem konkurzním věřitelům, i těm, kteří své pohledávky nepřihlásili, přičemž podle čl. 16 a čl. 25 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení (dále jen "Nařízení o úpadkovém řízení"), je toto usnesení plně účinné též v České republice, tedy se vztahuje i na všechny české věřitele 2. povinného.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 147 Nc 6609/2009-69 exekuci vedenou proti 2. povinnému zastavil. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2015 ř. j. 19 Co 260/2015-98 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 29 Cdo 767/2017-142 zamítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, neboť nesprávně projednaly veškeré její relevantní námitky a jimi vydaná rozhodnutí považuje za ústavně nekonformní. Podle názoru stěžovatelky neexistuje absolutní povinnost členského státu dle Nařízení o úpadkovém řízení uznat a vykonat rozhodnutí vydané soudy jiného členského státu. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SD EU") ve věci MG Probud Gdynia sp. z o. o. ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. C-444/07, neboť i v takovém případě zde existuje výjimka veřejného a ústavního pořádku. V citovaném rozhodnutí SD EU uvádí, že "každý členský stát může odepřít uznat insolvenční řízení zahájené v jiném členském státě nebo vykonat v takovém řízení vydané rozhodnutí, pokut toto uznání nebo toto vykonání vede k výsledku, který je zjevně neslučitelný s jeho veřejným pořádkem, zejména se základními principy nebo s ústavou zaručenými právy a svobodami jednotlivce".
6. Stěžovatelka má za to, že není porušením evropského práva, nevykoná-li členský stát vydané rozhodnutí v jiném členském státě, jestliže by výkonem takového rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Tímto je podle tvrzení stěžovatelky sledována ochrana členských států i v nich domicilovaných věřitelů, kteří by v důsledku tzv. insolvenčního turismu dlužníků byli připraveni o právo nechat projednat svou věc před soudem, byť ve specifikovaných podmínkách insolvenčního řízení, či toto právo uspokojit, bylo-li již pravomocně přiznáno (jako v případě stěžovatelky).
7. Dále stěžovatelka argumentovala, že i pokud by evropské právo takovou výjimku nepřipouštělo, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu přesto nelze vykládat a aplikovat právo způsobem porušujícím ústavně garantovaná základní práva a svobody, a to přesto, že by takový výklad či aplikaci vyžadovalo evropské právo. Ve věci rozhodující soudy se tak nemohly a neměly vyhnout posouzení ústavní konformity výkonu rozhodnutí německého insolvenčního soudu. To však s pouhým odkazem na nepřípustnost přezkumu mezinárodní příslušnosti, učinily. Pokud se tedy soudy k námitce stěžovatelky odmítly zabývat okolnostmi, za nichž 2. povinný zahájil, prošel a skončil insolvenční řízení před německými soudy pouze s odkazem na nemožnost přezkumu mezinárodní příslušnosti, odmítly se tím zabývat přezkumem ústavní konformity výkonu rozhodnutí německého insolvenčního soudu, a to přesto, že takový přezkum evropské právo připouští a české právo vyžaduje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými soudy.
12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy a zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
13. Obvodní soud pro Prahu 7 po provedeném řízení dospěl k závěru, že rozhodnutí, o které opírá 2. povinný svůj návrh na zastavení exekuce vůči němu, je pro náš stát závazné (čl. 33 odst. 1 Nařízení o úpadkovém řízení) a odůvodňuje závěr, že závazek 2. povinného vůči oprávněné stěžovatelce, který je v této exekuci vymáhán, po vydání exekučního titulu zanikl. Proto soud postupem podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle kterého bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, exekuci vůči 2. povinnému zastavil.
14. Městský soud v Praze z obsahu Nařízení o úpadkovém řízení dovodil, že rozhodnutí vydaná soudem členského státu týkající se skončení úpadkového řízení a vyrovnání, se uznávají bez dalších formálních náležitostí a uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že důvody pro neuznání rozhodnutí německého soudu o zproštění od zbývajícího dluhu (o oddlužení) nejsou dány. Český soud není oprávněn přezkoumávat, zda byla či nebyla dána příslušnost německého soudu, který vydal usnesení o oddlužení 2. povinného, tudíž ani není důvod k tomu, aby prováděl dokazování za účelem zjištění, zda hlavní zájmy 2. povinného byly v době zahájení úpadkového řízení soustředěny ve Spolkové republice Německo. Řízení proto nemohlo být neprovedením dokazování, kterého se stěžovatelka domáhala, zatíženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí. Odvolací soud shledal usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce vedené proti 2. povinnému věcně správné, byť důvod k zastavení exekuce je nutno podřadit pod ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť je zde jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat (oddlužení druhého povinného).
15. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí předeslal, že pro zodpovězení dovoláním předestřené otázky účinnosti a závaznosti rozhodnutí soudu jiného členského státu o oddlužení a splnění podmínek oddlužení a tedy osvobození od dalších pohledávek pro české soudy, je určující výklad Nařízení o úpadkovém řízení. Výkladem práva Evropské unie, konkrétně Nařízením o úpadkovém řízení, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 164/2006, ve kterém uvedl, že Evropský soudní dvůr se ve své judikatuře již vyslovil k výkladu pojmu zahájeného úpadkového řízení, principu uznávání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení soudem jiného členského státu ve smyslu čl. 16 Nařízení o úpadkovém řízení a možnosti uplatnit proti uznání hlavního úpadkového řízení zahájeného ve Spolkové republice Německo výhradu veřejného pořádku ve smyslu jeho čl. 26. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem soud odvolací dospěl ke správnému závěru, že není oprávněn přezkoumávat příslušnost německého soudu, u kterého bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci 2. povinného a který vydal rozhodnutí o jeho zproštění od zbývajícího dluhu, účinné vůči všem věřitelům, i těm, kteří své pohledávky nepřihlásili.
16. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci ve věci rozhodujících soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
17. Jak je patrné z ústavní stížnosti, i sama stěžovatelka si není zcela jistá důvodností svého tvrzení, že soudy byly v předmětné věci povinny zabývat se okolnostmi, za nichž 2. povinný zahájil, prošel a skončil insolvenční řízení před německými soudy. Přitom z čl. 25 odst. 3 a čl. 26 Nařízení o úpadkovém řízení zcela zřetelně plyne, že členské státy nejsou povinny uznávat nebo vykonávat rozhodnutí uvedená v čl. 25 odst. 1, pokud by to vedlo k omezení osobní svobody nebo listovního tajemství, a že kterýkoli členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněný v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo ústavními právy a svobodami jednotlivce. Pokud by Rada ES měla za to, že uznávání nebo výkon rozhodnutí vydaných podle čl. 25 Nařízení o úpadkovém řízení je obecně v rozporu s ústavními právy nebo svobodami jednotlivce, tak jak to tvrdí stěžovatelka, bylo by vydání celého Nařízení o úpadkovém řízení vlastně protiústavní. Tak tomu však v posuzované věci není, neboť z logiky věci plyne, že omezení uznávání a výkonu rozhodnutí je omezeno právě jen na případy, pokud by vedlo k omezení osobní svobody, listovního tajemství nebo bylo v rozporu s veřejným pořádkem toho kterého státu, přičemž ani jedno z uvedených omezení stěžovatelka nenamítala. Dle judikatury SD EU je přitom klíčové, aby argument "veřejným pořádkem" vycházel z existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu celé společnosti (srov. nález ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 2057/19, bod 31). Napadená rozhodnutí tak nejsou ani v rozporu rozhodnutím SD EU ve věci sp. zn. C-444/07, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala.
18. Namítá-li stěžovatelka porušení svých procesních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu