ECLI:CZ:US:2020:1.US.2986.20.1
sp. zn. I. ÚS 2986/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Lenkou Pipkovou, advokátkou se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 401/2020, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 14 To 86/2020; za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je občanem Ukrajiny a Maďarska, který dle svého tvrzení již cca deset let bez povolení k pobytu či podnikání žije v České republice. Je vůči němu vedeno extradiční řízení na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného soudem ve Spojených státech amerických. O vydání stěžovatele je žádáno pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin praní špinavých peněz ve výši přesahující (v přepočtu) 10 000 000 Kč. Stěžovatel byl vzat v únoru 2020 do předběžné vazby. Na návrh Městského státního zastupitelství v Praze dospěl Městský soud v Praze napadeným usnesením k závěru, že jsou splněny podmínky pro vyslovení přípustnosti vydání na základě zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť dle prvostupňového soudu neexistuje žádná zákonná překážka, která by vydání bránila. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že jeho účast v trestné činnosti je dovozována pouze nepřímo a české soudy si nevyžádaly bližší zdůvodnění ze strany dožadujícího se státu. Mezinárodní zatykač dále neobsahuje jasné a srozumitelné vymezení skutků, kterých se měl dopustit. V neposlední řadě obecné soudy vůbec nezohlednily zásah do jeho rodinného života (trvání kontaktu s družkou a dětmi). Stěžovatel navrhl rovněž odklad vykonatelnosti obou napadených usnesení obecných soudů.
4. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
6. V obecné rovině lze shrnout, že stěžovatel pouze opakuje námitky vyslovené již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi přitom podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Pravdou je, že důkazy proti stěžovateli jsou pouze nepřímé, ale jejich intenzita je zcela dostačující pro důvodnost trestního stíhání vedeného ve Spojených státech (blíže viz rekapitulační body 3 a 4 a zhodnocení v bodě 11 usnesení prvostupňového soudu). Protiústavní postup Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k vymezení skutku v extradiční žádosti. Je nutné si uvědomit, že podstata přezkoumávaného řízení nespočívá v dokazování otázky viny vyžádané osoby na základě provedeného dokazování a dokonalého popisu skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit; to je až úlohou soudu ve vyžadujícím státě. Přihlédnout je také třeba k odlišnému charakteru trestního řízení ve Spojených státech, kde se důkazy provádějí až ve stadiu řízení před soudem. Proto nemohl vyžadující stát na podporu své žádosti předložit protokolárně zachycené důkazy. Uvedl nicméně obsah dosavadního šetření, potenciální důkazy, výsledek provedené domovní prohlídky a prohlášení policejních agentů. V tomto ohledu žádost splňuje podmínky vymezené judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1015/14). Konečně není pravdou, že by se obecné soudy rodinnou situací stěžovatele vůbec nezabývaly, byla diskutována přinejmenším v rámci veřejného zasedání v červnu 2020 (viz bod 7 usnesení prvostupňového soudu). Už z údajů v něm zjištěných je patrné, že řada tvrzení stěžovatele ve vztahu k rodinnému životu se jeví přinejmenším sporná, navíc stěžovatel argument ohrožení rodinného života v řízení nevznášel (viz rekapitulace jeho stížnosti v usnesení Vrchního soudu v Praze).
7. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož ústavní stížnost byla projednána bezodkladně, nebylo již třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu