ECLI:CZ:US:2020:1.US.2987.20.1
sp. zn. I. ÚS 2987/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. V., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Lenkou Pipkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Zábradlí 205/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 14 To 87/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. Nt 401/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla podle §94 odst. 2 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních"), zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby na svobodu, o přijetí jeho písemného slibu a peněžité záruky ve výši 300 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že byl omezen na osobní svobodě bez zákonných důvodů, resp. bez náležitého odůvodnění ze strany trestních soudů. Uvádí, že v případě dalšího rozhodování o předběžné vazbě je třeba, aby důvody vazby byly aktuální a měly by být silnější, než při vzetí do vazby, a v této souvislosti poukazuje na tzv. doktrínu zesílených důvodů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 1801/14 a II. ÚS 2121/10) připomíná, že rozhodování trestních soudů o předběžné vazbě musí být činěno s maximální pečlivostí a důvodnost obavy z útěku musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními okolnostmi. Usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle něj nijak nezdůvodňuje obavy z jeho možného útěku, obě napadená rozhodnutí pak spíše reflektují závažnost údajné trestné činnosti a výši hrozícího trestu, čímž mají trestní soudy porušovat zásadu presumpce neviny. Brojí proti důvodům, kvůli kterým trestní soudy odmítly možnost nahrazení vazby elektronickou kontrolou jeho pobytu a peněžitou zárukou. Má za to, že trestní soudy, zejména pak vrchní soud, na podporu svých rozhodnutí užily obecné, stereotypní formulace bez konkrétního zdůvodnění. Stěžovatel rovněž poukazuje na svůj zdravotní stav, který evidentně vyžaduje potřebu lékařského zákroku, jenž není ve vazbě umožněn, a uvádí, že má v České republice dostatečné sociální a rodinné vazby. Trestním soudům vytýká, jakým způsobem se s těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích vypořádaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že po podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkol totiž spočívá v ochraně ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel prezentuje důvody, na základě kterých trestní soudy rozhodly o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby, značně účelově a selektivně. Trestní soudy v žádném případě nezůstaly pouze u obecných a stereotypních formulací, jak tvrdí stěžovatel, ale jednoznačně poukázaly na skupinu konkrétních okolností případu, z jejichž souhrnu velmi silně vyplývala obava z útěku stěžovatele, tedy zákonný důvod předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
Stěžovatel do značné míry dezinterpretuje tzv. doktrínu zesílených důvodů. Z této doktríny totiž nevyplývá, že by trestní soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatným se jeví, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3109/13, II. ÚS 2086/14 či usnesení sp. zn. I. ÚS 968/14). Je tedy logické, že pokud již při vzetí stěžovatele do vazby soud identifikoval tak významné skutečnosti, které představují silný důvod i pro delší trvání vazby, při rozhodování o prodloužení vazby postačí, když soud prokáže, že takové významné skutečnosti jsou i nadále přítomny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 995/17). Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, když navíc nelze přehlédnout skutečnost, na níž poukázal ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), totiž že vazební důvody byly po vzetí stěžovatele do předběžné vazby posíleny ještě tím, že bylo vydáno (byť nepravomocné) rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele ke stíhání do USA.
Jestliže trestní soudy ve svých rozhodnutích dovozovaly obavu z útěku stěžovatele mj. ze závažnosti trestné činnosti, pro niž má být vydán, a z hrozícího trestu, nešlo z jejich strany o porušení zásady presumpce neviny, jak se domnívá stěžovatel. Závažnost trestné činnosti a z ní vyplývající výše hrozícího trestu totiž představuje důvod, který s obavou z možného útěku spojuje přímo zákon, konkrétně §67 písm. a) trestního řádu, kde jsou vymezeny důvody tzv. útěkové vazby, přičemž neexistuje důvod, proč by se obdobně k této okolnosti nemělo přihlížet i při rozhodování o vazbě předběžné podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
Trestní soudy navíc závěr o přetrvávající obavě z útěku stěžovatele, a tím i o nedostatečnosti jím nabízených způsobů nahrazení předběžné vazby, odůvodnily sérií dalších, zásadních okolností. Ústavní soud odkazuje na č. l. 3-4 usnesení městského soudu, který poukázal na nevyjasněné majetkové poměry stěžovatele, na jeho zaměstnání (kdy společnost, u níž měl podle svého tvrzení pracovat, zanikla již v roce 2006) či na skutečnost, že stěžovatel své příjmy, které pobíral bez písemné smlouvy, danil ve Spojených arabských emirátech, kde nežije ani není jejich občanem. Tento soud dále připomněl, že stěžovatel má ukrajinské i maďarské občanství a často cestuje. Výraznou okolností odůvodňující obavu ze stěžovatelova útěku byla fotografie občanského průkazu na jméno A. C., což bylo jméno, pod nímž měl stěžovatel vystupovat, tudíž z toho městský soud logicky dovodil podezření, že stěžovatel k trestné činnosti i k cestování po světě využívá falešnou identitu. Nutno podotknout, že stěžovatel tuto argumentaci trestních soudů zcela ignoruje a nikterak na ni nereaguje.
Ve vztahu k možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou městský soud poukázal na skutečnost, že nabízená záruka ve výši 300 000 Kč se v porovnání se škodou, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit a která činila v přepočtu 10,5 milionů Kč, jeví jako nepřiměřeně nízká. K možnosti nahradit vazbu elektronickým monitoringem městský soud správně uvedl, že toto opatření může pouze doprovázet uložení některého z jiných institutů nahrazujících vazbu, tedy že nemůže sloužit jako samostatný prostředek pro nahrazení vazby (srov. č. l. 4 usnesení městského soudu). Vrchní soud pak připomněl vysokou intenzitu vazebního důvodu v posuzovaném případě, se kterou by nahrazení vazby nutně kolidovalo (srov. č. l. 4 usnesení vrchního soudu).
Trestní soudy dále zcela spolehlivě vyvrátily stěžovatelovo tvrzení o jeho údajných sociálních a rodinných vazbách na Českou republiku. Jako zcela opodstatněnou pak Ústavní soud hodnotí i argumentaci trestních soudů, s níž odmítly námitku stěžovatele, že další propuštění z vazby je nezbytné s ohledem na jeho zdravotní stav, a vyhodnotily ji jako účelovou (srov. č. l. 3-4 usnesení městského soudu a č. l. 4 usnesení vrchního soudu).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnily svůj závěr o splnění podmínek pro další trvání předběžné vazby. Postupovaly přitom způsobem zcela souladným s judikaturou Ústavního soudu, včetně té, na kterou odkazuje stěžovatel.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu