ECLI:CZ:US:2020:1.US.2998.19.1
sp. zn. I. ÚS 2998/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. M. J., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 1263/24, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019 č. j. 16 Co 105/2019-1066 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 12. 2018 č. j. 0 P 13/2017-999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2019, navrhovala podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva její i jejího nezletilého syna, vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 0 P 13/2017 vyplývá, že v řízení o změnu výchovného prostředí Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 14. 12. 2018 č. j. 0 P 13/2017-999 mimo jiné rozhodl, že nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů, a to vždy od neděle 18:00 hodin každého sudého kalendářního týdne v roce do následující neděle každého lichého kalendářního týdne do 18:00 hodin do péče otce a vždy od neděle 18:00 hodin každého lichého kalendářního týdnu v roce do následující neděle každého sudého kalendářního týdne do 18:00 hodin do péče stěžovatelky. Dále soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 15 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám stěžovatelky a dále je otec povinen zasílat částku 20 000 Kč měsíčně na účet nezletilého. Stěžovatelce soud uložil povinnost přispívat na nezletilého částkou 2 000 Kč měsíčně.
3. K odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 16 Co 105/2019-1066 napadený rozsudek potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala předchozí průběh řízení a uvedla, že obecné soudy svěřily nezletilého do střídavé péče rodičů, byť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy, a to zejména odvolací soud, nedostatečně zjišťovaly přání nezletilého a k jeho vyjádřenému přání nepřihlédly, nepodrobily v řízení vyhotovený znalecký posudek PhDr. Z. Lincové všestranné prověrce a to včetně metod a způsobů vyvozování závěrů znalce, nevycházely při stanovení výživného z oprávněných potřeb nezletilého a majetkových poměrů a životní úrovně otce. Stěžovatelka současně namítala, že obecné soudy v řízení považují otce za osobu s nadstandardními příjmy, nicméně nevyhodnotily dostatečně míru příjmů otce ani jeho životní úroveň, když se opomenuly zabývat jeho majetkem a případně dalšími, otcem neuvedenými, příjmy. Nezletilý v současné době navštěvuje základní školu, kde školné činí částku 255 000 Kč ročně a soudy tuto skutečnost ve výši výživného nezohlednily.
5. Stěžovatelka má za to, že do jejích práv mohlo být zasaženo mírnějším způsobem, a to ponecháním nezletilého v její péči a rozšířením styku otce s nezletilým. Obecné soudy se totiž podle jejího názoru nezabývaly nestálostí výchovného prostředí u otce a nedovodily, že v péči stěžovatelky jsou dány lepší předpoklady pro zdravý a úspěšný rozvoj nezletilého. Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy odepřely nezletilému možnost účastnit se řízení, sdělit své stanovisko a být vyslyšen v soudním řízení.
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesouhlasila se závěry učiněnými ve znaleckém posudku PhDr. Z. Lincové, nechala si vypracovat posudek ve věci péče o nezletilého syna nezávislým psychologem PhDr. T. Novákem, který dospěl závěru, že v původním znaleckém posudku jsou metodologické chyby, což je v přímém rozporu s požadavkem na ověřitelnost výsledků znaleckého posudku, přičemž bylo přímo poukázáno na konkrétní nedostatky znaleckého posudku. Proto stěžovatelka označené vady posudku, jeho neverifikovatelnost a zjevné chyby v použité metodice namítala v odvolání a navrhla provést v odvolacím řízení listinný důkaz znaleckým posudkem PhDr. T. Nováka.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provedla vlastní test proporcionality, předložila své představy o tom, k jakým závěrům měly obecné soudy dospět i jak měly rozhodnout, přičemž dovodila, že v její péči jsou dány lepší předpoklady pro zdravý a úspěšný rozvoj nezletilého.
8. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i s rozhodnutím soudu prvního stupně, který ji uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku. Toto rozhodnutí považuje za svévolné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého stěžovatelkou tvrzeného ústavně zaručeného práva.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
13. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
14. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
15. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud se návrhem otce na změnu výchovného prostředí nezletilého i námitkami vznesenými stěžovatelkou velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
17. Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a přejal je i v odvolacím řízení, dále v odvolacím řízení doplnil dokazování listinnými důkazy a účastnickými výslechy otce a stěžovatelky. Z aktuální výchovné zprávy kolizního opatrovníka nezletilého, statutárního města Brna, ze dne 17. 6. 2019 vyplynulo, že pohovor s nezletilým proběhl bez přítomnosti rodičů a bylo zjištěno, že nezletilý má blízký vztah k oběma rodičům. Závěrem své zprávy kolizní opatrovník nezletilého uvedl, že celkově pokládá chování stěžovatelky za účelové s cílem znehodnotit postavení otce v životě nezletilého; současně vnímá i možné negativní důsledky tohoto chování na budoucí zdravý vývoj nezletilého a vzhledem k tomu, že nezletilý má kladný vztah k oběma rodičům, je v jeho zájmu, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
18. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v přezkoumávané věci střídavá péče fakticky fungovala od 1. 7. 2016 a z toho od 1. 9. 2016 v režimu pravidelného střídání po jednom týdnu, a to až do března 2018, kdy stěžovatelka v této formě péče odmítla pokračovat. Otec se proto obrátil s návrhem na změnu výchovného prostředí na soud. Pokud jde o výši výživného, východiskem pro určení rozsahu výživného nezletilého dítěte, jsou jeho odůvodněné potřeby odvíjející se od jeho věku, zdravotního stavu, fyzické a duševní vyspělosti, způsobu přípravy na budoucí povolání, jeho zálib a zájmů. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně všemi těmito kritérii pečlivě zabýval a řádně je vyhodnotil, přičemž v průběhu odvolacího řízení nedošlo v tomto směru k žádné podstatné změně. Odvolací soud se též podrobně zabýval i návrhem na výslech nezletilého, který s ohledem na svůj věk (8 let) a neschopnost formulovat své vlastní názory vzhledem k jeho manipulaci stěžovatelkou, by podle závěru učiněného odvolacím soudem, nepřinesl nic zásadního. Též zásadní nesouhlas stěžovatelky s úhradou náhrady nákladů státu vynaloženou na znalecké zkoumání je podle závěru učiněného odvolacím soudem, nedůvodný. Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu otce na změnu výchovného prostředí, jeho návrhu bylo vyhověno, tudíž je to stěžovatelka, která nebyla ve věci procesně úspěšná a je proto logické, že byla zavázána k povinnosti v plné výši uhradit náhradu nákladů státu.
19. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odvolací soud návrhy právního zástupce stěžovatelky na doplnění dokazování psychologickým posouzením znaleckého posudku zpracovaného PhDr. T. Novákem dne 27. 1. 2019 a výslechem nezletilého shledal pro věc irelevantní a tudíž je neprováděl. V bodu 25. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud podrobně vysvětlil, že psychologické posouzení znaleckého posudku zpracovaného PhDr. T. Novákem dne 27. 1. 2019 nemá ve věci žádnou vypovídací hodnotu, neboť jeho zpracovatel není soudním znalcem, psychologickému vyšetření nepodrobil ani nezletilého, ani rodiče a jeho názor, že znalecký posudek vypracovaný ve věci PhDr. Z. Lincovou je zcela vadný, obsahuje metodologické chyby, nemůže obstát. Znalecká činnost předpokládá užití postupů opírajících se o v daném oboru obecně známé, verifikované metody, jejichž využití je výrazem odbornosti znalce, který si sám určí, jaké konkrétní metody užije. Znalecký posudek ve věci vypracovaný PhDr. Z. Lincovou plně vyhovuje požadavkům na přesvědčivé, logické a řádné odůvodnění a jeho zpracovatelka závěry znaleckého posudku v rámci svého výslechu též odborně vysvětlila. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatelky zabýval a řádně odůvodnil, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl.
20. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž její argumentace rámec podústavního práva nepřekročila. S argumentací stěžovatelky, že na základě testu proporcionality, který sama provedla, jsou u ní dány lepší předpoklady pro zdravý a úspěšný rozvoj nezletilého, a proto měl být ponechán v její péči, se Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že se s výhradami stěžovatelky náležitě vypořádal, při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost a úprava nastavená soudy není projevem svévole či jiným neoprávněným zasahováním do rodinného života. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu