ECLI:CZ:US:2020:1.US.2998.20.1
sp. zn. I. ÚS 2998/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti VJB PARTNER, spol. s r. o., K Lanovce 1042, Jáchymov, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M. advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 Afs 78/2018-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených částí rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, kterou podala proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2018, č. j. 57 Af 9/2017-44, kterým uvedený soud zamítl správní žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 2. 2017, č. j. 5372/17/5300-21443-701328, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj č. j. 798528/15/2406-50524-404826 vydaným Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště v Karlových varech ze dne 14. 9. 2015 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 09/2013, kterým byl stěžovatelce stanoven za toto zdaňovací období nadměrný odpočet DPH ve výši 698 916,00 Kč (na místo jí uplatněného odpočtu ve výši 950 916,00 Kč) a toto rozhodnutí potvrdil.
Základní skutkové okolnosti případu vycházejí zjednodušeně řečeno z toho, že si stěžovatelka dne 2. 9. 2013 objednala u dodavatele obstarání reklamy služeb a propagaci jejího obchodního jména, a to při příležitosti vysílání pořadu "Zázraky přírody" na programu ČT1 den 26. 10. 2013 od 20hod., posléze přesunutého na 19. 10. 2013, za cenu 1 200 000 Kč bez DPH. Správce daně zjistil, že Česká televize fakturovala obstaravateli (jež následně svoje služby fakturoval dodavateli) za sponzorský příspěvek pěti subjektů (včetně stěžovatelky) u stejného pořadu částku 105 000 Kč bez DPH v trvání 2x10 vteřin. Obstaravatel i dodavatel byli personálně propojeni, přičemž první z nich vykazoval v období druhého pololetí 2013 milionové obraty, aniž by hradil daně. Dodavatel byl v průběhu šetření nekontaktní a po jeho zahájení bylo ukončeno vedení účtu v bance, na které byly předtím zasílány peněžní částky od různých společností a bezprostředně poté vybírané v hotovosti. Průměrná cena za minutu reklamního času v ČT účtovaná zprostředkujícími společnostmi byla zjištěna ve výši 345 242 Kč. Cena za jednu minutu reklamního času se sazbou účtovanou stěžovatelce byla ve výši 3 600 000 Kč. Podle správce daně stěžovatelka prověřila dodavatele pouze v obchodním rejstříku a registru plátců DPH a jiná opatření neučinila. Správce daně dovodil, že stěžovatelka nevyvinula dostatečnou opatrnost a obezřetnost, když ani v době sjednávání smlouvy nebylo zřejmé, jaké plnění má být poskytnuto. Chování osoby jednající za stěžovatelku nebylo podle správce daně prováděno s péčí řádného hospodáře a projevem racionálního myšlení ekonoma. Správce daně tak dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a dodavatelem se nejednalo o standardní obchodní vztah a stěžovatelka neučinila přiměřená opatření k tomu, aby zamezila své účasti na jednání stižené podvodem na DPH, když daň za zdanitelná plnění ze strany obstaravatele a dodavatele nebyla přiznána ani odvedena.
Stěžovatelka je toho názoru, že správce daně i správní soudy na ni přenesly důkazní břemeno ohledně neexistence její účasti na daňovém podvodu. Pochybnosti o spolehlivosti poskytovatele zdanitelného plnění nastaly až po uskutečnění zdanitelného plnění a byly získány správcem daně v rámci daňového řízení. Stěžovatelka neměla v době uzavírání smlouvy žádné indicie o tom, že by se mělo ze strany dodavatele nebo obstaravatele jednat o podvodné jednání. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud správce daně i správní soudy konstatovaly, že pro účast na daňovém podvodu je postačující naplnění subjektivní stránky ve formě nevědomé nedbalosti, pak na ni prakticky přenesly důkazní břemeno ohledně neexistence její účasti na daňovém podvodu. Stěžovatelka se tak musela vyvinit, a protože to nedokázala, byla ze strany správce daně sankcionována tím, že jí byl odepřen nárok na uplatnění odpočtu DPH.
Správce daně podle stěžovatelky neprokázal spáchání daňového podvodu, když nevymezil, v čem měla spočívat jeho podstata. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou odmítl zabývat, neboť nebyla vznesena v předchozím řízení. K tomu však stěžovatelka odkázala na správní žalobu, kde mimo jiné uvedla, že o existenci daňového podvodu nevěděla, a vědět ani nemohla. Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus. Pokud daňový podvod nebyl správcem daně osvědčen, nemůže správce daně přijímat pro stěžovatelku nepříznivé právní účinky mající svůj původ v údajné účasti stěžovatelky na takovém daňovém podvodu.
Jak správce daně, tak i správní soudy postavily subjektivní stránku jednání stěžovatelky na nedbalostním jednání. Zatímco český správce daně v otázce účasti daňového subjektu na daňovém podvodu zastává stanovisko, že subjektivní stránka takové účasti je naplněna, pokud daňový subjekt věděl, nebo vědět měl a mohl, Soudní dvůr Evropské unie dává přednost takovému výkladu naplnění subjektivní stránky, že daňový subjekt věděl nebo musel vědět, že je součástí podvodu spáchaného vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce. Nejvyšší správní soud považuje "věděl nebo musel vědět" za synonymum "věděl nebo mohl vědět". Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pro daňové řízení je zavinění vykládáno jinak, než v trestním právu.
Správce daně i správní soudy založily podle stěžovatelky svá rozhodnutí na porušení neexistujících povinností stěžovatelky. Ta měla pochybit, když si nenechala zpracovat marketingovou studii, provézt průzkum trhu, prověřit si cenu účtovanou Českou televizí. Stěžovatelka přitom není vázána standardy řádného hospodáře. S tímto okruhem námitek se Nejvyšší správní soud nevypořádal podle stěžovatelky vůbec, z toho důvodu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
III.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatelka, že správní a soudní orgány na ni přenesly důkazní břemeno stran její neúčasti na daňovém podvodu, lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že je třeba rozlišit mezi rozložením a přenesením daňové povinnosti. Jestliže správce daně unese své důkazní břemeno a prokáže, že daňový subjekt věděl či měl a mohl vědět o své účasti na podvodu na DPH, je na daňovém subjektu, aby takovéto závěry správce daně zvrátil. Nejvyšší správní soud v souvislosti s vědomostí stěžovatelky o daňovém podvodu uvedl řadu okolností, jež podle něj umožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že si stěžovatelka musela být daňového podvodu vědoma, a to z celého souboru okolností týkající se uzavření smlouvy nebo přímo z jejího obsahu (k tomuto lze blíže odkázat na odst. 18. napadeného rozsudku).
Dále stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval její námitkou neprokázání spáchání daňového podvodu, a to s ohledem na to, že tato námitka nebyla vznesena v předchozím řízení. Pokud stěžovatelka odkazuje na své žalobní tvrzení, že o daňovém podvodu nemohla vědět a že ani správci daně se nepodařilo zjistit relevantní informace, nutno uvést, že toto se týká povědomí stěžovatelky o daňovém podvodu a nikoliv o tom, zda se daňový delikt stal či nikoliv. Jinými slovy řečeno, tvrzení stěžovatelky se týká jejího vztahu k daňovému podvodu, nikoli v jeho samotném zpochybnění. V tomto směru lze tedy závěr Nejvyššího správního soudu, který se ve stížnostním řízení odmítl předmětnou námitkou zabývat, považovat za ústavně konformní.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že úvaha Nejvyššího správního soudu stran jejího zavinění není formulačně vyjádřena zcela přesně [věděla či minimálně měla a mohla (tedy musela) vědět]. Nicméně podle náhledu Ústavního soudu je z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, že ze souvisejícího odstavce (odst. 25) je zřejmé, jak Nejvyšší správní soud otázku zavinění stěžovatelky hodnotil.
Pokud stěžovatelka namítá, že jak správní orgány, tak i správní soudy založily svá rozhodnutí na porušení neexistujících povinností, nelze jí dát zapravdu. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nelogický a nestandardní postup stěžovatelky při uzavírání smlouvy použily pouze k dokreslení kontur skutkových okolností případu. Skutečnost, že si stěžovatelka před svojí investicí do reklamy nenechala zpracovat marketingovou studii či průzkum trhu, nepředstavuje žádné porušení právních povinností, které by bylo lze jí klást k tíži. To však ještě neznamená, že by tyto okolnosti případu nemohly být použity k objasnění skutkového stavu věci.
Ze shora uvedených závěrů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo řádně odůvodněno a lze jej tedy považovat za ústavně konformní. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu