ECLI:CZ:US:2020:1.US.3000.20.1
sp. zn. I. ÚS 3000/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jitky Bližňákové, zastoupené Mgr. Martinem Ostrihoněm, advokátem se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, proti části výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2020 č. j. 57 Co 33/2020-734, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě v části výroku II. o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 9. 2019 č. j. 12 C 14/2011-676 rozhodl o zastavení řízení o zaplacení částky 10 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 699 114 Kč s příslušenstvím (výrok II); a dále uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 17 481 Kč (výrok III.), povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 423 229,64 Kč (výrok IV.), a zaplatit státu náklady řízení v částce 21 055,70 Kč (výrok V.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 5 848,30 Kč (výrok VI.).
K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení v napadené části, tj. ve výroku II. rozsudku zastavil (výrok I.); změnil je ve výroku III. tak, že žalobci se povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu neukládá; a ve výroku IV. tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 49 902 Kč; ve výroku V. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 5 919 Kč a ve výroku VI. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 9 818 Kč (výrok II.), dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 794 Kč (výrok III.).
Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v části napadené stěžovatelkou odůvodnil tím, že soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou vztahující se k §142 o. s. ř. zcela pominul, že předmětem řízení bylo více nároků. V takové situaci, kdy bylo ve společném řízení projednáváno více právních věcí (tzv. objektivní kumulace nároků) je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení samostatně posoudit u každého z jednotlivých nároků, zda jsou předpoklady pro rozhodnutí podle §142 o. s. ř. odst. 1, odst. 2 či odst. 3 o. s. ř. Náklady, které účastník současně vynaložil na více společně projednávaných sporů nebo jiných právních věcí, je třeba rozdělit podle poměru výše jednotlivých nároků, tj. podle toho, jak se která ze společně projednávaných a rozhodnutých věcí podílela na vzniku těchto nákladů. Totéž platí i pro stanovení povinnosti účastníků hradit náklady státu.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení v části výroku II., v němž byla změněna výše náhrady nákladů řízení, které je povinen jí zaplatit žalobce, a v části, v níž jí byla uložena povinnost zaplatit státu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Namítá, že v důsledku formální aplikace §142 ve spojení s §146 o. s. ř. došlo ke zkreslení celkového úspěchu účastníků řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak podle stěžovatelky postrádá logiku a vede ke zjevné nespravedlnosti, která je porušením práva na spravedlivý proces a zásahem do vlastnického práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem odvolacího soudu, v níž se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné relevantní ústavně právní námitky, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv. Podstata jejího návrhu spočívá v polemice se způsobem, jakým odvolací soud přistupoval ke zhodnocení procesního úspěchu účastníků řízení v posuzované věci. Jak však vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení velmi podrobně a s odkazy na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu odůvodnil. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu