ECLI:CZ:US:2020:1.US.3006.19.1
sp. zn. I. ÚS 3006/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti F. O., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 2596/2018-61, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018 č. j. 17 Co 286/2017-35 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 11. 2017 č. j. 6 C 251/2017-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného, formalistického a překvapivého postupu civilních soudů, které odmítly nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy na zdraví z důvodu nedostatečně vymezeného žalobního návrhu. Soudy považovaly návrh stěžovatele na zahájení řízení za nesrozumitelný a neurčitý, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu jednotlivé nároky nijak nespecifikoval a neurčil částky, které za každý z nich požaduje. Tím, že soudy žalobu stěžovatele věcně neprojednaly, mělo mu být upřeno právo na přístup k soudu. Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jakož i k požadavkům na hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu v civilních sporech.
II
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví, která mu měla být způsobena při poskytování zdravotní péče v Nemocnici Břeclav, příspěvkové organizace (dále jen "vedlejší účastnice"). Stěžovatel požadoval, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uhradit mu souhrnnou částku 1 000 000 Kč jako kompenzaci za újmu na zdraví, poškození zdraví, odběr ledviny, omezení na běžném způsobu normálního života, posttraumatického stavu a podstatného snížení životního standardu s omezením nevykonávání původního povolání řidiče nákladního vozidla, společně s úroky z prodlení. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. 6 C 251/2017-21 vyzval stěžovatele k doplnění žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o tři samostatné nároky. Soud prvního stupně v záhlaví citovaným usnesením žalobu odmítl s odůvodněním, že žaloba trpí vadami, pro které ji nelze projednat, a to ačkoliv byl stěžovatel vyzván k jejímu doplnění. Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") v záhlaví citovaným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") v záhlaví citovaným usnesením zamítl.
III
Vyžádaná vyjádření soudů Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť soudy v podstatě jen odkazovaly na argumentaci ve svých rozhodnutích.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah spisu a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se otázkou projednatelnosti žaloby dostatečně zabývaly, zvažovaly námitky stěžovatele (v podstatě shodné jako v ústavní stížnosti) a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména zdůraznily, že stěžovatel přes výzvu a poučení soudu prvního stupně ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu újmy na zdraví (bolestného, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy) zaplatit, což představuje takový nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat. K odstranění vad nedošlo ani v doplnění podání ze dne 21. 1. 2017, v němž stěžovatel sdělil, že specifikovat každý z těchto tří nároků nebude, neboť požaduje peněžitou náhradu jako celek a není tedy z jeho strany nezbytné upřesňovat, kolik, resp. jaká částka připadá na jednotlivé nároky, neboť uplatněná částka představuje nárok jediný. K opravě žaloby ve vyčíslení nároků na náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu jiné nemajetkové újmy ve smyslu §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") vůbec nepřistoupil. Dovolací soud při posuzování dovolání z hlediska jeho přípustnosti pak velmi podrobně zvažoval soulad rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, 25 Cdo 3584/2012) a objasnil důvody, pro které je třeba relativně samostatné nároky založené v §2958 o. z. (byť vycházejí z téže škodné události) v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi.
Odkazuje-li stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 a I. ÚS 1346/16, v projednávaných věcech šlo o mimořádné zvýšení odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a tedy o případy odlišné, neboť uvedené ustanovení zmocňovalo soud ve výjimečných případech navýšit nad rámec podle vyhlášky vypočtené základní částky. Navíc i z uvedených nálezů vyplývá požadavek dostatečného vyčíslení základní výše dané náhrady v žalobě. Nová právní úprava těchto nároků obsažená v §2958 o. z. však již s podzákonnou normou nepočítá a svěřuje rozhodnutí o výši náhrady plně do rukou soudu, který je obdobně jako v jiných sporech o náhradu nemajetkové újmy vázán vymezeným předmětem řízení včetně požadované částky. Rovněž ani nález sp. zn. II. ÚS 1507/17 na daný případ nedopadá, protože nejde o žalobu na plnění, kterou by se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky; je logické, že v takovém případě soudy nijak neřešily, zda v žalobním návrhu je třeba uvést výši požadovaného peněžitého plnění. Ani poslední stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3564/15 není přiléhavý, neboť žalobce v tomto případě uvedl v žalobním návrhu konkrétní částku, jejíhož zaplacení se dožadoval. Ani z obecných úvah vyjádřených v tomto nálezu nevyplývá nic, co by mělo vést k opačnému závěru, než byl výše učiněn. Naopak i zde Ústavní soud konstatoval, že "soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány" (bod 27. uvedeného nálezu).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu znovu posuzoval náležitosti podání stěžovatele. Přijatým závěrům, podle nichž žaloba stěžovatele obsahovala podstatné vady, které bránily jejímu projednání, aniž byly k výzvě soudu ve stanovené lhůtě odstraněny, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud pro úplnost připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, která mj. vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu