ECLI:CZ:US:2020:1.US.3019.19.2
sp. zn. I. ÚS 3019/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. G. V. a 2. V. V., obou zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305, o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku v napadených výrocích, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. I. ÚS 3019/19-19, jímž byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-308, se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, vydaného v řízení o diskriminaci a o náhradu škody, a to s poukazem na údajné porušení jejich základních práv, zaručených v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této úmluvě. Spolu s ústavní stížností podali návrh na odložení vykonatelnosti výroků II. a III. napadeného rozsudku.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 č. j. 12 C 447/2015-249 zamítl návrh druhého stěžovatele na určení, že žalovaná (Základní škola X) se dopustila porušení jeho práva na rovné zacházení z důvodů nezajištění bezplatného vzdělávání, práva na rovné zacházení z důvodů odepření bezplatné přiměřené úpravy, eventuálně porušení práva na rovné zacházení (výrok I.) Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaslat druhému stěžovateli písemnou omluvu ve znění specifikovaném v rozsudku. Výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna uhradit náhradu škody ve výši 165 880 Kč a ve výroku IV. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhému stěžovateli částku 65 000 Kč jako odškodnění za újmu způsobenou diskriminačním jednáním. Ve výroku V. soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., a IV. (výrok I.) a změnil nákladový výrok V. tak, že první stěžovatelka (jako zákonná zástupkyně druhého stěžovatele) je povinna nahradit žalované náklady ve výši 198 295 Kč (výrok II.), a o povinnosti první stěžovatelky nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 48 659 Kč. Krajský soud se neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil nákladový výrok soudu prvního stupně. Uvádí, že odvolací soud účastníkům řízení nepředestřel svou právní úvahu a nedal jim možnosti vyjádřit se k věci a přednést argumenty v jejich prospěch. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud se dopustil pochybení tím, že náhradu nákladů přiznal vůči osobě, která nebyla účastníkem řízení, což odůvodnil pouze tím, že stěžovatelka byla "skutečně procesně neúspěšným žalobcem", protože žaloba byla vedena na její popud jako jakási forma odvety vůči škole, na které se její syn vzdělává. Stěžovatelka dále uvedla, že likvidační náklady, které vůči ní byly nařízeny, mají potenciál nejen nezletilého žalobce, ale i další oběti diskriminace v podobné situaci odradit od bránění svých práv.
Usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. I. ÚS 3019/19-19 Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-308 v napadených výrocích do přijetí rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Ze sdělení Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 12. 2019 Ústavní soud zjistil, že druhý stěžovatel (zastoupen první stěžovatelkou) během řízení o ústavní stížnosti podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-308 dovolání, kterým tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Za takové situace Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Za situace, kdy stěžovatelé podali během řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V ústavní stížnosti sice stěžovatelé uvádějí, že v rozsahu výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, za dané situace je to ovšem otázka, kterou v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu; Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat.
Ústavní soud dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Tímto usnesením současně pominuly důvody pro odklad vykonatelnosti, jak jej stěžovatelka požadovala a jak o něm Ústavní soud rozhodl dne 26. 11. 2019, a proto Ústavní soud současně zrušil i rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu