ECLI:CZ:US:2020:1.US.3024.20.1
sp. zn. I. ÚS 3024/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Arpáda a Mgr. Evy Korchňákových, zastoupených JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1324/2020/407 ze dne 4. 8. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 186/2019-366 ze dne 27. 11. 2019 a Okresního soudu Praha-západ č. j. 8 C 311/2017-331 ze dne 3. 4. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze *) a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a dále Petra a Jany Kubincových, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
_______________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") se vedlejší účastníci proti stěžovatelům domáhali určení vlastnictví k rodinnému domu v obci Únětice. Nalézací soud napadeným rozsudkem určil, že specifikovaná nemovitost náleží vedlejším účastníkům do jejich společného jmění a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení; dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená kupní smlouva (nabývací titul) je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť je lichevní povahy. K odvolání stěžovatelů změnil Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek nalézacího soudu pouze tak, že vedlejší účastníci jsou podílovými vlastníky dotčené nemovité věci, jinak napadený rozsudek potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelů odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné a uložil jim povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatelé se v řízení před Ústavním soudem domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví, zaručeným čl. 11 odst. 1 Listiny, a s principem rovnosti před zákonem podle čl. 3 odst. 1 Listiny (ve skutečnosti s principem procesní rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny - pozn. Ústavního soudu). Již v řízení před nalézacím soudem podle stěžovatelů absentoval princip kontradiktornosti, nalézací soud nepřípustně vyhledával důkazní prostředky za vedlejší účastníky a provedené důkazy hodnotil jednostranně (a nepřiznal odpovídající důkazní hodnotu účastnickému výslechu stěžovatele), čímž porušil princip rovnosti zbraní. V dalším textu se stěžovatelé dovolávají zásad pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt s tím, že samotná nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy pro vedlejší účastníky její neplatnost nezakládá. V důsledku nesprávného hodnocení důkazů trpí napadená rozhodnutí také zakázanou vadou překvapivosti.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
4. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek, a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
5. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena. Věc stěžovatelů byla shodně posouzena soudy všech tří instancí; důvody, pro které soudy neakceptovaly jejich námitky, opakované nyní před Ústavním soudem, jsou v jejich rozhodnutích přehledně vyloženy. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry dotčených soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné, nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality ani jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
6. Stěžovatelé zpochybňují validitu účastnických výslechů vedlejších účastníků a svědeckých výpovědí jejich dětí, na nichž měl nalézací soud ve svém závěru o skutkovém stavu věci stavět především. Mohlo-li by být nalézacímu soudu přičteno jednostranné hodnocení důkazů, pak by bylo možné hovořit o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Nic podobného však z napadeného rozsudku neplyne - naopak je z něj zřejmé, že k prokázání skutkových tvrzení vedlejších účastníků byla provedena řada důkazů (mezi nimi i účastnické výpovědi vedlejší účastnice a stěžovatele), které vzal nalézací soud v potaz a hodnotil je na základě své volné úvahy, jak mu umožňuje (vyžaduje od něj) §132 o. s. ř. Jedině soud provádějící důkaz v rámci tohoto procesu získá přímý a bezprostřední dojem, který jej následně vede k úvaze, jakou důkazní váhu kterému důkazu přiřkne. Předkládají-li procesní strany soudu opačná skutková tvrzení, vždy se musí k jedné z nich přiklonit, aby mohl věc posoudit po právu a vydat rozhodnutí. Skutečnost, že se nalézací soud přiklonil ke skutkové verzi vedlejších účastníků (podložené též řadou listinných důkazů, nikoli pouze výpověďmi vedlejších účastníků a jejich blízkých - viz s. 3-6 rozsudku), nezakládá podezření o jeho stranění některému z účastníků řízení.
7. Stěžovatelé předkládají Ústavnímu soudu vlastní náhled skutkového stavu věci, který se ovšem neshoduje se stavem zjištěným nalézacím soudem, a od toho se odvíjející odlišné právní posouzení. Taková polemika však zjevně není způsobilá přimět Ústavní soud k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska potenciálního porušení ústavních principů a základních práv zaručených ústavními předpisy. Jak přiléhavě konstatoval nalézací soud, nepoctivé jednání nepožívá právní (natož ústavněprávní) ochrany.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu