ECLI:CZ:US:2020:1.US.3054.20.1
sp. zn. I. ÚS 3054/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Volfa, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 1. 2020 č. j. 218 C 42/2017-197 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 9. 7. 2020 č. j. 69 Co 64/2020-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 37 564 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek stěžovatele na náhradu škody není důvodný. Uvedl, že žalovaný stěžovateli nezpůsobil škodu, neboť žádná z předmětných věcí, které žalovaný vznesl do předmětné nemovitosti (bytu) ve vlastnictví stěžovatele, se nestala její součástí ani příslušenstvím a oddělením těchto věcí se nemovitost neznehodnotila. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel se nestal vlastníkem uvedených věcí na základě provedené dražby, když dražena byla nemovitost včetně případného příslušenství. Soud prvního stupně pak podle odvolacího soudu dále správně dovodil, že stěžovatel se nemohl stát vlastníkem ani na základě §1109 písm. a) občanského zákoníku. Odvolací soud se také vyjádřil k neplatnosti nájemní smlouvy, když konstatoval, že nejde o otázku, na níž by záležela důvodnost nároků stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh řízení před obecnými soudy. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který podle něj pouze paušálně odkázal na závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel však v ústavní stížnosti ve skutečnosti polemizuje s tím, zda žalovaný byl či nebyl oprávněn sporné věci odmontovat a odvést. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo podle stěžovatele k nepřípustnému zásahu do jeho vlastnického práva jako nabyvatele nemovitosti ve veřejné dražbě, když v dobré víře nabyl vlastnické právo k předmětu dražby, včetně předmětných movitých věcí na základě §1109 občanského zákoníku. Dále tvrdí, že nájemní smlouva tvrzená žalovaným byla předložena dodatečně až po nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti stěžovatelem a vykazuje velmi nestandardní podmínky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost především představuje polemiku se závěry soudů o tom, zda se stěžovatel stal vlastníkem předmětných věcí na základě provedené dražby, resp. zda předmětné věci, které žalovaný vnesl do předmětné nemovitosti, byly její součástí či příslušenstvím. Tuto otázku již stěžovatel předestřel ve svém odvolání a odvolací soud se jí - navzdory tvrzení stěžovatele - řádně a dostatečně srozumitelně zabýval. Objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že v případě věcí vnesených do nemovitosti žalovaným nešlo o vlastnictví stěžovatele a jejich odvezením pak stěžovateli nebyla způsobena žádná škoda. Uvedl dále, že z dokazování ani nevyplynulo, že by se předmětné věci staly vlastnictvím předchozího vlastníka nemovitosti jako součást či příslušenství na základě nějakého smluvního ujednání. Odvolací soud se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele uvedeným v odvolání, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že v dané věci soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces neznamená. Stěžovatel měl možnost využít a také využil všechny dostupné prostředky k ochraně svého práva, a nelze se tedy ztotožnit s jeho tvrzením o odepření soudní ochrany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu