ECLI:CZ:US:2020:1.US.3086.19.1
sp. zn. I. ÚS 3086/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti KOLEČKÁRNY TLUMAČOV s. r. o., sídlem Nádražní 154, Tlumačov, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské nám. 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 23 Cdo 443/2019-439 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 23. října 2018 č. j. 60 Co 153/2018-411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to především právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Žalobkyně E.ON Distribuce, a. s., se žalobou domáhala po první žalované stěžovatelce a po druhém žalovaném Petrovi Stodůlkovi zaplacení 145 694 Kč s příslušenstvím. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 46 C 314/2016-273 žalobu zamítl (výrok I.), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 145 526 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalobu co do žalované částky 168 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV. a V.).
3. K odvolání podanému žalobkyní a druhým žalovaným Krajský soud v Brně -pobočka ve Zlíně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I., co do částky 168 Kč s příslušenstvím a v napadeném výroku III. potvrdil (výrok I.) a v části napadeného výroku I., co do částky 145 526 Kč s příslušenstvím, a v napadených výrocích II., IV. a V. jej změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 145 526 Kč s příslušenstvím a že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po druhém žalovaném zaplacení částky 145 526 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání s tím, že je považuje za důvodné podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si od původního vlastníka Petra Stodůlky pronajala areál v obci T., který sestává z řady budov. V areálu se nachází mimo jiné i objekt č. p. X. Na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 9. 2012 měla stěžovatelka pronajatý celý areál, ovšem s výjimkou budovy č. p. X, kterou na základě vzájemné ústní dohody užíval P. Stodůlka. Stěžovatelka dne 14. 5. 2014 uzavřela s P. Stodůlkou kupní smlouvu, na základě které se stala vlastníkem areálu. Přitom k formálnímu převzetí objektu č. p. X nedošlo a stěžovatelka počala tento objektu užívat až na konci roku 2015. V rozhodném období od 15. 5. 2014 do 18. 5. 2015 mělo docházet v uvedeném objektu k neoprávněnému odběru elektrické energie. Stěžovatelka má za to, že nárok žalobkyně vůči ní je neoprávněný a žalovanou částku by měl zaplatit P. Stodůlka, který předmětný objekt užíval a elektrickou energii odebíral.
7. Stěžovatelka považuje za závažnou procesní chybu odvolacího soudu porušení zásady dvojinstančnosti řízení, na kterou dovolací soud nebral ohled, a to nejen s ohledem na provedení nových důkazů, kdy si odvolací soud bez návrhu kterékoliv ze stran vyslechl nového svědka Vysočanského a i opětovně vyslechl svědkyni Procházkovou, ale i s ohledem na celou změnu právního náhledu.
8. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, přinesl zcela jiné důvody pro své rozhodnutí, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil se stěžovatelce k němu vyjádřit. Napadený rozsudek soudu odvolacího proto považuje za překvapivé rozhodnutí, které vede k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím a dovolacím soudem, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila v podaném dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi tento soud zabýval, a náležitě se s nimi vypořádal.
14. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že zopakoval a doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, seznámil účastníky řízení s právními názory, vyslovenými v judikatorních rozhodnutích Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti za neoprávněný odběr elektrické energie, konkrétně upozornil účastníky na právní názory plynoucí z uvedených judikatorních rozhodnutí, že k založení odpovědnosti za neoprávněný odběr elektrické energie podle energetického zákona je třeba dostatečně podložený závěr o osobě škůdce, může jít o vlastníka, nájemce či osobu, která je z jiného důvodu odběratelem. Odvolací soud uzavřel, že ohledně druhého žalovaného není dána pasivní věcná legitimace a je to stěžovatelka, která je povinna hradit za odběr elektrické energie jako kupující.
15. Nejvyšší soud se podaným dovoláním v rozsahu napadeného druhého, třetího a čtvrtého výroku náležitě zabýval. Stěžovatelka dovolacímu soudu předložila otázky, podle jejího názoru dovolacím soudem neřešené, a to "kdo je odpovědný za neoprávněný odběr energie v objektu, pokud jej sice vlastní stěžovatelka, avšak jej využívá druhý žalovaný na základě dohody uzavřené mezi žalovanými" a dále "zda lze na tuto dohodu z čistě formálních důvodů nahlížet jako na takovou, která nemá vliv na odpovědnost za neoprávněný odběr". Podle názoru dovolacího soudu však stěžovatelka při formulaci uvedených otázek vycházela ze zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud, přičemž skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu.
16. K tvrzení stěžovatelky založenému na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů, že se při řešení otázky, kdo je odpovědný za neoprávněný odběr elektrické energie, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť určujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu byl skutkový závěr, který dovolacímu přezkumu nepodléhá. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, kdo elektrickou energii v žalovaném období spotřeboval a dovodil, že v tomto konkrétním specifickém případě je nutno za osobu neoprávněného odběratele za celé období pokládat stěžovatelku, dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s jeho rozhodovací praxí.
17. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a vydal překvapivé rozhodnutí, dovolací soud stěžovatelce mimo jiné vysvětlil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně minimalizovat a zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak hodlá rozhodnout a aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval. Navíc v posuzované věci byla stěžovatelka s argumentací žalobkyně i druhého žalovaného obsaženou v jejich odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně týkající se osoby odpovědné za neoprávněný odběr elektrické energie seznámena, přičemž k odvolání se též vyjádřila. V průběhu jednání před odvolacím soudem pak odvolací soud konkrétně upozornil účastníky na právní názory plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti za neoprávněný odběr elektrické energie. Proto, podle závěru učiněného dovolacím soudem, nemohlo jít v souzené věci o rozhodnutí překvapivé.
18. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci, dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry a dovolací soud se pak námitkami vznesenými stěžovatelkou rovněž řádně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu