ECLI:CZ:US:2020:1.US.3093.20.1
sp. zn. I. ÚS 3093/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P. zastoupeného Mgr. Petrem Drapákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 56/2020-23 563 ze dne 18. června 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 23/2018 ze dne 13. prosince 2018 a Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 2/2013 ze dne 19. července 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona, uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let; poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu majetkové škody zcela odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil a nově jej uznal vinným ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let a povinnost nahradit poškozené společnosti majetkovou škodu ve výši 5 097 042 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl bez věcného projednání, neboť nebylo podáno ze zákonných důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ani subjektivní stránka trestného činu. Stěžovatel zpochybňuje dobu, po kterou měl vykonávat funkci předsedy představenstva poškozené - s tím, že z obchodního rejstříku nebyl omylem vymazán ihned po svém odvolání, a proto byl nesprávně potrestán za činnost v delším období, tedy i za období kdy měl podle obchodního rejstříku vykonávat funkci nedobrovolně. Soudy dále nerozlišovaly dobu výkonu funkce a účetní období společnosti, k čemuž poukazuje na výpověď svědka, kterou obecné soudy vyhodnotily nesprávně způsobem, v němž stěžovatel spatřuje opomenutí důkazů [viz nález sp. zn. III. ÚS 2942/10 ze dne 15. března 2011 (N 44/60 SbNU 505)], porušení zásady volného hodnocení důkazů a porušení presumpce neviny. Obecné soudy nemohou podle stěžovatele selektovat část důkazů a upravovat důkazní situaci podle své představy; v daném případě nepostupovaly podle §2 odst. 2, 5 a 6 trestního řádu. Dále stěžovatel brojí proti délce trestního řízení, neboť poslední stíhané skutky měly být spáchány v letech 2007-2008, nejde o dobu přiměřenou (ve smyslu relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva), která se nadto projevila i na zdravotním stavu stěžovatele. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že měl-li odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění a rozhodl-li, aniž by věc vrátil k novému projednání nalézacímu soudu, připravil stěžovatele o jeden stupeň soudního přezkumu; současně tvrdí, že odvolací soud vůbec nevyhodnotil jeho námitku promlčení nároku poškozené. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že na uvedené vady nereagoval a nadto v odůvodnění svého usnesení používá argumentaci nemající oporu v obžalobě.
3. Napadenými rozhodnutími měly obecné soudy porušit základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 2 odst. 2, 3 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 39 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že ve věci rozhodly soudy opakovaně. Původní rozsudek nalézacího soudu sp. zn. 45 T 2/2013 ze dne 18. června 2015 odvolací soud zrušil rozsudkem sp. zn. 4 To 15/2016 ze dne 3. června 2016; následně nalézací soud nově rozhodl po provedení doplňujícího dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu. Stěžovateli je kladeno za vinu, že ač vykonával funkci předsedy představenstva, nezajímal se o chod společnosti a faktický výkon funkce svěřil (plnou mocí) do rukou jiné osoby, čímž ohrozil (porušil) zájmy společnosti, nestaral se o účetnictví společnosti a umožnil výběry hotovosti. Odvolací soud v rozhodnutí nalézacího soudu nezjistil žádné pochybení ani odklon od svého předchozího závazného právního názoru, v případě stěžovatele však rozhodl znovu, neboť pozměnil skutkovou větu především s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius ve vztahu k předchozím řízením a výši škody. Odvolací soud při rozhodování o trestu přihlédl rovněž k době uplynulé od spáchání trestného činu. Za liché považuje Ústavní soud rovněž tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vůbec nereflektovaly jeho argumentaci promlčení práva poškozené; odvolací soud se otázkou promlčení zabýval v odst. 42-55 odůvodnění, nezjistil-li promlčení podle představ stěžovatele, nejde o porušení jeho základních práv. Neobstojí ani námitka pochybení Nejvyššího soudu, podle kterého, jednal-li stěžovatel jako statutární zástupce, je na jeho jednání nutno hledět, jako by jím byl (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4095/206 ze dne 29. března 2017).
5. U zápisu v obchodním rejstříku se presumuje jeho správnost, přesto se obecné soudy zabývaly okolnostmi, za nichž zanikl (měl zaniknout) výkon funkce předsedy představenstva stěžovatelem a zjistily, že v okamžiku udávaném stěžovatelem nebyly objektivně splněny všechny podmínky pro zasedání valné hromady, ač je takovými stěžovatel mohl subjektivně vnímat; obecné soudy tak verifikovaly údaj v obchodním rejstříku. Stanoví-li zákon předpoklady pro právní jednání, není možné, aby (obecné) soudy tato pravidla relativizovaly; takový postup by byl v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých je stání moc možno vykonávat jev případech, mezích a způsobem, které stanoví zákon na rozdíl od jednání jiných subjektů, které mohou činit to, co jim zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny). Toto omezení plyne z trestního zákona (trestního zákoníku), který specifikuje jaké jednání je trestné a jakou sankci je za jeho spáchání možné uložit (čl. 39 Listiny). Namítá-li stěžovatel porušení práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], činí tak v přesvědčení, že jím předložené důkazy měly být akceptovány v plné míře a že obecné soudy z nich měly vyvodit jím očekávané závěry.
6. Ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu), přičemž je úkolem obecných soudů v rámci provedeného dokazování přezkoumatelným způsobem vyložit, na základě jakých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; neprovede-li některé důkazy, musí být z odůvodnění být patrno, jak se obecný soud vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Uznání viny při neodůvodněném neprovedení navržených důkazů by bylo porušením presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy) jen tehdy, nevedlo-li by hodnocení jiných provedených důkazů ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností; taková situace však v projednávané věci nenastala.
7. Právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a ze své podstaty ani zaručovat nemůže, že řízení (jeho výsledek) bude odpovídat požadavkům účastníka příslušného řízení; tato práva znamenají, že řízení bude probíhat podle předem jasně stanovených pravidel spravedlivého soudního řízení. Teprve v případě, zjistí-li se závažné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, nastává prostor pro zásah Ústavního soudu - v projednávaném případě však takové pochybení zjištěno nebylo.
8. Z rozhodnutí je dále patrné, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel užil již v průběhu řízení před obecnými soudy a opakuje je, protože je nespokojen s nepříznivými závěry soudů. Taková polemika není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnost, neuvedl-li stěžovatel jiné okolnosti svědčící jeho tvrzení, že obecné soudy v jeho věci zasáhly jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu