ECLI:CZ:US:2020:1.US.3096.18.1
sp. zn. I. ÚS 3096/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 104/2014-69 ze dne 19. 10. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 90/2017-106 ze dne 11. 4. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4842/2017-137 ze dne 20. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do jejího práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Krom toho dle stěžovatelky došlo v daném případě k narušení ústavního principu, zakotvenému v čl. 95 Ústavy České republiky.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 104/2014-69 ze dne 19. 10. 2016 bylo stěžovatelce uloženo omluvit se žalobci Mgr. Lukáši Kašparovi (dále jen "vedlejší účastník") za nepřiměřenou délku řízení o správním deliktu (výrok I.) a uhradit mu nemajetkovou újmu ve výši 57 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.); co do částky 62 500 Kč s příslušenstvím byla pak žaloba zamítnuta (výrok III.). Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Proti výrokům I., II. a IV. podala stěžovatelka odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 35 Co 90/2017-106 ze dne 11. 4. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka následně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 4842/2017-137 ze dne 20. 6. 2018 pro nepřípustnost odmítl. Odvolací soud podle něj při výkladu ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020, který stěžovatelka rozporovala, postupoval v souladu s jeho ustálenou judikaturní praxí, od níž se Nejvyšší soud současně neshledal důvod odchýlit.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila a obrátila se na Ústavní soud, přičemž namítala, že obecné soudy v důsledku nesprávné interpretace ustanovení §6 zákona č. 82/1998 Sb. navodily stav, kdy byla Česká republika v soudním řízení zastoupena organizační složkou, jejíž oborová specializace neodpovídala předmětu řízení a jejíž zaměstnanci tak měli ztíženou pozici, pokud jde o podávání vyjádření k žalobě a navrhování a označování důkazů. Podstata problému spočívala v tom, že pakliže by žalobcem tvrzená nemajetková újma vznikla pouze ve správním řízení, jednalo by jménem státu příslušné oborové ministerstvo (v tomto případě ministerstvo dopravy, neboť správní delikt spočíval v porušení povinností provozovatele taxislužby); pakliže by újma vznikla pouze v soudním řízení, jednalo by jménem státu ministerstvo spravedlnosti. Pokud však uplatněný nárok zahrnoval jak újmu vzniklou ve správním řízení, tak i v navazujícím soudním řízení, potom bylo dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 ze dne 15. 7. 2015, který obecné soudy v nyní projednávané věci aplikovaly, třeba postupovat jako by příslušný úřad nebylo možno určit, a v takovém případě za stát podle §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2020, jedná Ministerstvo financí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, proč považuje toto řešení za nesprávné, resp. proč by dle jejího názoru za stát nemělo jednat Ministerstvo financí, nýbrž organizační složka, která má k předmětu řízení užší vztah. Stěžovatelka uvedla, že příslušné argumenty vznesla již v předchozích fázích řízení před obecnými soudy, nicméně tyto se s nimi řádně nevypořádaly a spokojily se s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dle názoru stěžovatelky však měl postup dle tohoto rozhodnutí za následek porušení práva státu na kvalifikované právní zastoupení, a tím i porušení rovnosti účastníků řízení; sekundárně pak došlo i k zásahu do práva státu na ochranu vlastnictví.
Po zvážení námitek stěžovatelky i přiloženého listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvořila polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ve věci určení, která organizační složka státu za něj jedná v případech, kdy je uplatněn jeden nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., který se současně váže ke správnímu i soudnímu řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se v otázce výkladu §6 zákona č. 82/1998 Sb. opřely o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 ze dne 15. 7. 2015, jehož závěry stěžovatelka odmítá a předkládá Ústavnímu soudu vlastní konkurující úvahy stran interpretace citovaného ustanovení. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu nenáleží.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele např. tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru ovšem v souzené věci zjištěno nebylo, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo úvahy obecných soudů stran výkladu §6 zákona č. 82/1998 Sb. jakkoliv přehodnocovat.
Stěžovatelka spatřovala ústavněprávní rozměr věci v tom, že stát v důsledku právního názoru zastávaného obecnými soudy nebyl v řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem. S tímto tvrzením se však nebylo možno ztotožnit. Ústavní soud předesílá, že nemíní vést polemiku v tom ohledu, zda je v případě sporů o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vhodnější či efektivnější, aby stát zastupovalo Ministerstvo financí, nebo aby tak činila jiná organizační složka státu. Ostatně tuto otázku již vyřešil zákonodárce, který s účinností od 1. 4. 2020 vložil do §6 zákona č. 82/1998 Sb. nový odstavec 3, který stanoví, že: "Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení."
Z ústavněprávního hlediska byla podstatná pouze ta skutečnost, zda za situace, kdy za stát jednalo Ministerstvo financí, mu byla reálně ztížena obrana proti uplatněným nárokům a on tak mohl utrpět újmu na svých právech. V daném ohledu Ústavní soud konstatuje, že nespatřuje zásadní rozdíl mezi zaměstnanci ministerstev, kteří v řízení vystupují. Jedná-li se o osoby s právním vzděláním, má Ústavní soud za to, že skutečnost, že předmětem řízení jsou průtahy ve správním řízení, které nespadá pod jejich "kmenovou" agendu, se může projevit v čase nezbytném pro seznámení se s podklady, ale nikoliv v tom, že by nebyli schopni stát řádně zastupovat.
Dlužno dále poznamenat, že stěžovatelka neuvádí, jak se měl jí tvrzený nedostatek kvalifikovaného právního zastoupení negativně projevit v konkrétním řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti. Lze proto usuzovat, že smyslem jejího podání nebyla primárně náprava vad, k nimž došlo v daném řízení, nýbrž snaha docílit systémové změny stavu, který považovala z hlediska výkonu svých kompetencí za neefektivní. V tomto jí ostatně zákonodárce přisvědčil, když provedl shora popsanou legislativní změnu. Pokud však šlo o porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud je z důvodů výše uvedených neshledal.
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu