ECLI:CZ:US:2020:1.US.3110.18.1
sp. zn. I. ÚS 3110/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 4428/2016-265, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2018 a doplněna podáním doručeným dne 20. 11. 2018, navrhl stěžovatel zrušení výroku v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání, v jehož rámci byl od 3. 4. 1997 do 16. 12. 1997 ve výkonu vazby. V době od 29. 11. 2004 do 17. 12. 2012 bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému. Trestní stíhání stěžovatele skončilo právní mocí rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 10. 2012 č. j. 6 T 5/2005-23926, kterým byl zproštěn obžaloby. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 12 To 33/2010. Stěžovatel se následně domáhal žalobou proti vedlejší účastnici zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku neoprávněného výkonu vazby trvajícího celkem 258 dní. Při předběžném projednání nároku mu vedlejší účastnice poskytla odškodnění za 236 dní nezákonně vykonané vazby v základní částce 1 000 Kč za den trvání vazby, tedy celkem 236 000 Kč. V této části vzal proto stěžovatel žalobu zpět.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 9. 2015 č. j. 11 C 384/2014-136 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 22 000 Kč (za zbylých 22 dnů trvání vazby) s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do zaplacení (výrok I.). Co do částky 742 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 236 000 Kč od 14. 11. 2014 do zaplacení byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Stěžovateli byl vůči vedlejší účastnici přiznán nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč (výrok III.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2016 č. j. 12 Co 470/2015-201 změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 236 000 Kč za dobu od 14. 11. 2014 do 27. 2. 2015. Jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Stěžovateli byl vůči vedlejší účastnici přiznán nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 570 Kč (výrok II.).
5. Podle obecných soudů ve věci stěžovatele nepřicházelo ve vztahu k období od 3. 4. 1997 do 13. 5. 2014, kdy byl trestně stíhán, v úvahu přímé použití čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání se stalo nezákonným podle §8 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci") a stěžovateli vzniklo právo na náhradu škody podle §9 odst. 1 tohoto zákona v důsledku pravomocného zproštění obžaloby rozhodnutím soudu. Pokud jde o přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vzniklou výkonem vazby, nebyla shledána žádná extrémní skutečnost, která by ve vztahu k osobě stěžovatele, který byl trestně stíhán v souvislosti se ztrátou finančních prostředků akcionářů z investičního fondu Trend a osm let se skrýval před českými úřady v zahraničí, měla vést k tomu, aby odškodnění bylo vyšší než standardní částka 1 000 Kč za den trvání vazby, v míře přesahující běžnou životní úroveň v České republice.
6. Dovolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 4428/2016-265, neboť je neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu (výrok I.). Žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Přípustnost dovolání nezaložila dovolací námitka, že délku trestního řízení, respektive časový odstup mezi výkonem vazby a jejím odškodněním, je třeba zohlednit při stanovení výše zadostiučinění za nezákonnou vazbu a je tak důvodem pro přiznání základní částky poskytované za den trvání nezákonné vazby při horní hranici této sazby (tj. 1 500 Kč za den trvání vazby) či spíše nad touto hranicí. Podle dovolacího soudu je třeba odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení a odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, skončilo-li trestní stíhání zproštěním obžaloby, považovat za dva samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu. Městský soud proto nepochybil, jestliže nepřiměřenou délku trestního řízení nezohlednil při odškodnění nezákonné vazby vykonané na stěžovateli.
7. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce, že městský soud měl při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny v důsledku inflace. Vyjádření újmy vzniklé stěžovateli v důsledku vykonané vazby pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svou funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace. Závěrem dovolací soud dodal, že při určení přiměřeného zadostiučinění za vazbu neoprávněně vykonanou na stěžovateli, stejně jako při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno vyvarovat se mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že v těchto případech jde o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením došlo k mechanickému a extrémně formalistickému posouzení jeho věci bez přihlédnutí k jejím specifikům. Je přesvědčen, že poskytnuté zadostiučinění ve výši 1 000 Kč za den nezákonné vazby nelze, s ohledem na okolnosti případu, považovat za způsobilé plnit kompenzační funkci [nález ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3016/11 (N 116/65 SbNU 535)]. Z hlediska spravedlnosti a logiky věci musí být diferencováno mezi odškodněním za nezákonnou vazbu poskytnutým v přiměřené době od výkonu nezákonné vazby a mezi odškodněním přiznaným po uplynutí extrémně dlouhé doby od výkonu nezákonné vazby. Obecné soudy měly zohlednit odstup výkonu vazby od konečného rozhodnutí o nevině stěžovatele ve výši nároku přiznaného za den nezákonné vazby. Místo toho ji odškodnily jen a pouze tím, co je obvyklé v kauzách, které nejsou extrémně dlouho trvající. Částka 1 000 Kč za den nezákonné vazby měla být, s ohledem na extrémní časový odstup, valorizována. V tomto ohledu stěžovatel odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu [srov. nález ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) a nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), body 25 a 27]. Nejvyšší soud se v rozporu s odůvodněním napadeného usnesení neměl zabývat všemi skutečnostmi rozhodnými pro přiznání výše zadostiučinění stěžovateli za jím vykonanou nezákonnou vazbu.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2018 č. j. 31 C 118/2016-239 ve věci jiného žalobce, proti němuž bylo rovněž vedeno trestní řízení před krajským soudem pod sp. zn. 6 T 5/2005. Tomuto žalobci bylo přiznáno odškodné za nezákonnou vazbu ve výši 1 300 Kč za den trvání vazby, aniž by pro takovýto rozdíl existoval věcný důvod.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje - s níže uvedenou výjimkou - i další zákonem stanovené náležitosti.
11. Právní zástupce stěžovatele předložil plnou moc, která v rozporu s §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neobsahovala specifikaci předmětu řízení a byla vystavena ještě před tím, než bylo vydáno napadené usnesení dovolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje [usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud nicméně nevyzýval advokáta, který jménem stěžovatele podal ústavní stížnosti, k doplnění řádné plné moci, neboť ani odstranění této vady řízení by nemohlo nic změnit na výsledku tohoto řízení.
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným usnesením, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. V posuzované věci byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a tudíž je třeba i rozhodnutí o jeho vazbě vydaná na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání považovat za "nezákonná rozhodnutí", jež vedle nároku na náhradu škody podle §9 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci zakládají nárok na odškodnění nemajetkové újmy podle §31a tohoto zákona. Obecné soudy dospěly k názoru, že stěžovateli náleželo odškodnění nemajetkové újmy za 258 dnů nezákonné vazby, přičemž za adekvátní částku za každý tento den považovaly 1 000 Kč. Ústavní soud má za to, že tento jejich závěr odpovídá požadavkům na výši zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu vyplývajícím z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (52/2012 Sb. NS)], a to jak pokud jde o výchozí rozmezí, tak pokud jde o zohlednění konkrétních okolností věci. V napadeném usnesení je dostatečným způsobem vysvětleno, z jakého důvodu tuto částku nebylo možné zvýšit s ohledem na délku trestního stíhání. Případné odškodnění za délku řízení totiž představovalo jiný samostatný nárok. Tyto závěry nejsou nijak dotčeny později vydanými rozhodnutími obecných soudů ve věci jiného žalobce, jež jsou založena na odlišných skutkových okolnostech, byť se týkají odškodnění za nezákonnou vazbu ve stejné trestní věci. Napadené usnesení není ani v rozporu s právními závěry obsaženými v stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť se nepříčí zásadám pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, která jsou v nich obsažena.
15. Lze proto uzavřít, že napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, ani nedošlo k vybočení z některé ze zásad spravedlivého procesu. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného usnesení, jakož i odůvodnění rozsudků městského soudu a obvodního soudu.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu