ECLI:CZ:US:2020:1.US.313.20.1
sp. zn. I. ÚS 313/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ACA Centrum s. r. o., se sídlem Třebovická 5534/1a, Ostrava - Třebovice, zastoupené Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 898/2019-329 ze dne 21. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 115/2018-276 ze dne 14. 8. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 19 C 12/2014-229 ze dne 12. 10. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Karviné uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 1 017 019 Kč s příslušenstvím oproti vydání blíže určeného osobního motorového vozidla, a to v souvislosti s odstoupením žalobce od kupní smlouvy, na jehož základě předmětné vozidlo od stěžovatelky nabyl za výše uvedenou cenu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že krajský soud nepřihlédl k tvrzení soudního znalce, slyšeného při jednání konaném u odvolacího soudu, že prokluz převodovky je přirozeným projevem jejího konstrukčního řešení. Neobstojí tak dle jejího názoru závěr soudů, že vozidlo mělo vadu. Stěžovatelka dále namítla, že není jasné, z jakých zkušebních standardů vycházela znalci provedená jízdní zkouška s vozidlem. Soudy pak podle ní zcela opomněly, že podle zákona o silničním provozu je účastník silničního provozu povinen přizpůsobit svou jízdu technickým vlastnostem vozidla, potažmo soupravy, tj. že vozidla různých konstrukčních řešení se v provozu za různých podmínek mohou chovat rozdílně. Stěžovatelka též namítla nedostatek pasivní legitimace, s níž se soudy nijak nevypořádaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní pochybení v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Ústavní stížnost představuje v zásadě jen polemiku se skutkovými závěry soudů, jejichž vlastního přehodnocení se již nelze v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu domáhat. Z provedeného dokazování, v němž Ústavní soud neshledal prvky svévole, vyplývá, že žalobci jako spotřebiteli vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, neboť stěžovatelka nevyřídila reklamaci nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace dle §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění. Tato okolnost založila žalobci možnost, resp. právo od smlouvy odstoupit, a to bez ohledu na případný pozdější výsledek reklamačního řízení, který již nemohl marné uplynutí zákonem stanovené lhůty a její následek nijak zhojit. Už jen tato skutečnost byla sama o sobě podkladem pro vyhovění žalobě (srov. bod 21 napadeného rozsudku krajského soudu) a činí námitku stěžovatelky o absenci pasivní legitimace, již odvíjí od povahy nalezené vady, neupotřebitelnou. Soudy se nad rámec toho zaobíraly i dalšími okolnostmi případu, které dle nich rovněž svědčí ve prospěch žaloby, zejména charakterem žalobcem vytýkaných vad a jejich vlivem na provoz vozidla za různých podmínek. K ní se také váže veškerá zbývající stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti. Tyto závěry soudů ovšem mají ve vztahu k prvně zmíněnému (a ústavně konformnímu) závěru pouze doplňkový charakter a nemohou jej nijak ovlivnit. Ani jejich případná nesprávnost tak není způsobilá zvrátit rozhodnutí ve věci samé, pročež je zbytečné, aby se jimi Ústavní soud blíže zabýval.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu