ECLI:CZ:US:2020:1.US.314.20.1
sp. zn. I. ÚS 314/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti Badboysone, s.r.o. se sídlem Mečířova 1243/3, Brno, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2018 č. j. 251 C 4/2017-140 ve výroku II., kterým soud nerozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku ve výši 80 %, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2019 č. j. 251 C 4/2017-162 a výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2019 č. j. 28 Co 99/2019-173, 28 Co 100/2019-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že právní předchůdce stěžovatelky se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částky 1 361 156 Kč s příslušenstvím. Platební rozkaz ze dne 25. 4. 2017 byl na základě odporu žalovaných, kteří vznesli námitku nedostatku pravomoci soudu z důvodů existence rozhodčí doložky, zrušen a řízení bylo usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 10. 2017 zastaveno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 28 Co 372/2017-112 prvostupňové usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně k námitce nedostatku pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí doložky nenařídil ústní jednání a neprovedl důkaz listinou.
Městský soud po nařízení jednání k provedení důkazů usnesením ze dne 13. 11. 2018 řízení opět zastavil pro nedostatek pravomoci soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením městského soudu ze dne 29. 1. 2019 byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího rozhodnutí podle ust. §166 o. s. ř. o výrok o vrácení poměrné části soudního poplatku, odůvodněný ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z protokolu o jednání ze dne 13. 11. 2018 je zřejmé, že předsedou senátu bylo zahájeno řízení, účastníci odkázali na svá písemná vyjádření a byly prováděny listinné důkazy. Za této procesní situace, kdy bylo o zastavení řízení rozhodnuto po zahájení a provedení jednání se tedy zaplacený soudní poplatek ani částečně nevrací.
Krajský soud odvolání stěžovatelky, která nesouhlasila s posouzením nedostatku pravomoci soudu, platností sjednané rozhodčí doložky a její závazností i pro právní nástupce původního věřitele, nevyhověl. Usnesením ze dne 29. 10. 2019 ve výroku I. potvrdil usnesení městského soudu ze dne 13. 11. 2018; ve výroku II. zamítl návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí k usnesení městského soudu ze dne 29. 1. 2019, neboť k zastavení řízení došlo až po provedeném jednání, v němž soud I. stupně provedl potřebné dokazování; výrokem III. pak nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka uvádí, že akceptuje rozhodnutí soudů v části týkající se zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu a v části rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu proto nepodala. Nesouhlasí však s nenavrácením části soudního poplatku a namítá, že soud formalisticky, výlučně podle procesních pravidel a nesprávně posoudil otázku možnosti vrácení soudního poplatku ve vazbě na zahájení a provedení řízení a meritorní posouzení věci. Stěžovatelka dále požaduje zrušení usnesení městského soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. 251 C 4/2017-140 ve výroku II., kterým soud nerozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku ve výši 80 %.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení (včetně rozhodování o soudních poplatcích), neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Úkol Ústavního soudu tedy nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o soudních poplatcích v běžných civilních sporech, či zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu výpočtu nároků na jejich vrácení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, zda k zastavení řízení došlo poté, co ve věci bylo zahájeno a provedeno řízení. Stěžovatelka se tak domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů je zřejmé, že soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly a své závěry zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže přehodnocovat výroky soudu o tom, co bylo předmětem ve věci zahájeného řízení, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelka se dále domáhá zrušení výroku II. městského soudu v části, kterou soud nerozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku ve výši 80 %, tedy navrhuje zrušení výroku, který nebyl vynesen. Fakticky tak požaduje, aby Ústavní soud nahradil "nečinnost" městského soudu svojí činností vlastní a sám o věci rozhodl tak, jak si stěžovatelka představuje. K takovému rozhodnutí však Ústavní soud není příslušný, neboť jeho kompetence jsou jednoznačně vymezeny v Ústavě a v zákoně o Ústavním soudu (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 1890/12).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu