ECLI:CZ:US:2020:1.US.3161.20.1
sp. zn. I. ÚS 3161/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Vyacheslava Kobuse, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2020 č. j. 23 Cdo 2185/2020-196 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2020 č. j. 29 Co 5/2020-175, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pojišťovna Patricie a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 11. 2020, navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i hlavy čtvrté Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Nálezem finančního arbitra ze dne 17. 9. 2018 č. j. FA/SR/ZP/979/2017-12 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele, kterým se po vedlejší účastnici (dříve Generali Pojišťovna a.s.) domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 162 000 Kč s příslušenstvím z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy o životním pojištění. Finanční arbitr rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 526,25 Kč (výrok I), a ve zbytku návrh zamítl (výrok II). Současně uložil sankci vedlejší účastnici ve výši 15 000 Kč (výrok III). Rozhodnutím o námitkách ze dne 29. 10. 2018 č. j. FA/SR/ZP/979/2017-18 finanční arbitr námitky obou účastníků zamítl a nález potvrdil. Podle finančního arbitra bylo ujednání v pojistné smlouvě, pokud jde o stanovení výše rizikového pojistného pro případ smrti, neplatné. Protože vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení, byla stěžovateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení pouze částka 526,25 Kč za pojišťovnou stržené rizikové pojištění za dobu po 18. 9. 2014.
3. Vedlejší účastnice žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu napadla výroky I a III nálezu finančního arbitra. O její žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 C 272/2018-131 tak, že ji zamítl (výrok I); pojistnou smlouvu přitom shledal neplatnou jako celek. Návrh stěžovatele, aby byl nález finančního arbitra nahrazen tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit mu částku 162 000 Kč a uhradit mu náklady řízení, obvodní soud odmítl jako podaný po uplynutí lhůty podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu (výrok II). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III).
4. Proti výrokům I a III rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Stěžovatel zase odvoláním napadl výroky II a III tohoto rozsudku. Podáním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") obdržel dne 3. 3. 2020, vedlejší účastnice vzala žalobu zpět. Stěžovatel k výzvě tohoto soudu sdělil, že se zpětvzetím nesouhlasí.
5. Usnesením městského soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 29 Co 5/2020-175 bylo podle §222a odst. 1 občanského soudního řádu připuštěno zpětvzetí žaloby, rozsudek obvodního soudu byl zrušen a řízení zastaveno (výrok I). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 20 850 Kč (výrok II). Městský soud konstatoval, že důvody, pro které stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, nejsou vážnými důvody podle §222a odst. 2 občanského soudního řádu. Proti nálezu finančního arbitra podala žalobu pouze vedlejší účastnice, která požadovala, aby návrhu stěžovatele nebylo vyhověno ani zčásti. Meze sporu byly dány její žalobou. Měl-li stěžovatel též výhrady proti rozhodnutí finančního arbitra, měl podat žalobu, v níž by je uplatnil. To však neučinil. V soudním řízení o návrhu vedlejší účastnice se proto nemohl úspěšně domáhat zaplacení částky 162 000 Kč s příslušenstvím. Zpětvzetí žaloby bylo posouzeno jako přípustné. Pokud jde o vzájemnou žalobu podle §97 občanského soudního řádu, její podání je podle městského soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyloučeno z povahy věci. Předmětem žaloby totiž není uplatnění práva, ale jen požadavek, aby soud znovu rozhodl o věci, o níž již bylo rozhodnuto jiným orgánem.
6. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2020 č. j. 23 Cdo 2185/2020-196, neboť nebylo shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud neshledal, že by úvaha městského soudu při posouzení vážnosti důvodů, pro něž stěžovatel nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, byla nepřiměřená.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel má za to, že jím podaný návrh na rozhodnutí byl nesprávně odmítnut jako opožděně podaný. Předmět řízení podle části páté občanského soudního řádu byl totožný s tím, o němž rozhodoval finanční arbitr, a tedy jím byl nárok stěžovatele na zaplacení částky 162 000 Kč. Jestliže obvodní soud zjistil neplatnost pojistné smlouvy, pak tento závěr měl vést k tomu, že nález finančního arbitra bude nahrazen novým rozhodnutím, a nikoli, že žaloba bude zamítnuta. K zamítnutí žaloby by mohlo dojít jen tehdy, pokud by finanční arbitr rozhodl správně. Důvody pro pokračování řízení tak na straně stěžovatele jednoznačně existovaly. Stejně tak na něm existoval veřejný zájem. Daný spor je totiž jedním z mnoha obdobných sporů a jeho výsledek má dopad též na další pojistné smlouvy. Jeho výsledek by umožňoval nastolit právní jistotu ve vztahu k jednání vedlejší účastnice při správě obdobných pojistných smluv. Nepřiznání závažnosti stěžovatelem uvedených důvodů neúčinnosti zpětvzetí vypovídá o tom, že obecné soudy nepochopily logiku části páté občanského soudního řádu. Ve výsledku byla argumentace stěžovatele ignorována. Vedle porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít také k porušení rovnosti účastníků řízení. Opominout nelze ani trvání rozporu mezi právními závěry obsaženými v nálezu finančního arbitra a ve zrušeném rozsudku obvodního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. V posuzované věci jde o to, zda se Nejvyšší soud a městský soud nedopustily porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu způsobem, jakým vyhodnotily existenci závažných důvodů pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle §222a odst. 2 občanského soudního řádu. Argumentace stěžovatele nicméně opomíjí, že předmětem řízení o žalobě vedlejší účastnice podle §244 odst. 1 občanského soudního řádu nebyl nález finančního arbitra jako celek, ale toliko jeho výroky I a III. Tato skutečnost vylučuje závěr, že by obecné soudy mohly rozhodnout o celém původně uplatněném nároku na zaplacení částky 162 000 Kč s příslušenstvím. Zájem stěžovatele na takovémto rozhodnutí proto logicky nemohl znamenat ani závažný důvod, který by bránil zpětvzetí žaloby. Stěžovatel by v pokračujícím řízení nemohl dosáhnout rozhodnutí, které by pro něj bylo, jde-li o výrok, v jakémkoli ohledu příznivější. Závěr o tom, že byly splněny zákonné předpoklady pro zastavení řízení z důvodu zpětvzetí, byl náležitě a přesvědčivě odůvodněn a nelze v něm spatřovat vybočení ze záruk spravedlivého procesu. Stejné hodnocení se uplatní i ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání ze strany dovolacího soudu. Lze tak uzavřít, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu