ECLI:CZ:US:2020:1.US.3164.19.1
sp. zn. I. ÚS 3164/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Biedermanna, zastoupeného JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou sídlem Za Školou 588, Lužná, proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. dubna 2019, č. j. 4 C 74/2019-22, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 19 Co 144/2019-62, za účasti Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jany Sixtové a Václava Sixty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") výrokem I. napadeného usnesení uložil stěžovateli (jako žalovanému) povinnost zdržet se rušení držby vedlejších účastníků (žalobců), spočívající v odbourání zdi ve výroku blíže specifikované stavby stěžovatele (dále jen "kolna"). Výrokem II. napadeného usnesení okresní soud stěžovateli uložil povinnost uvést zeď kolny do předešlého stavu. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci prokázali jednak existenci garáže v jejich vlastnictví, jejíž jednu stěnu tvoří zeď kolny, a dále svémocné rušení této držby stěžovatelem, který do jedné stěny garáže začal bourat otvor větších rozměrů. K tomu okresní soud konstatoval, že k uvedenému rušení neopravňuje stěžovatele ani skutečnost, že se bouraný otvor nachází rovněž ve stěně kolny patřící do jeho výlučného vlastnictví, neboť tímto jednáním stěžovatel jednoznačně zasahuje do vlastnického práva vedlejších účastníků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadené usnesení ve výrocích I. a II. potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy zasáhly do jeho vlastnického práva, když v rozporu s předloženými důkazy uzavřely, že stěna jeho kolny tvoří jednu ze stěn garáže vedlejších účastníků. Stěžovatel zdůrazňuje, že garáž vedlejších účastníků má samostatnou stěnu o síle 20 cm, která je ke zdi jeho kolny přilepena. Proti napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel namítá, že se krajský soud nevyrovnal s jeho argumentací, že nikdy nedal souhlas se stavbou garáže na jeho pozemku a ani s důkazy prokazujícími, že před stavbou garáže v roce 1969 byla mezi pozemky stěžovatele a vedlejších účastníků "úzká ulička". Stěžovatel uzavírá, že soudy napadenými rozhodnutími přikazují stěžovateli, jak má se svým vlastnictvím (zdí kolny) nakládat a přiznávají právo vedlejším účastníkům se zdí kolny, jíž nejsou vlastníky, disponovat.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho námitka směřující proti závěru obecných soudů, že stěna jeho kolny tvoří jednu ze stěn garáže vedlejších účastníků. Stěžovatel je přesvědčen, že garáž vedlejších účastníků má samostatnou stěnu, která je ke zdi jeho kolny "přilepena". K uvedenému Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Okresní soud z fotodokumentace předložené vedlejšími účastníky a z čestného prohlášení jejich souseda zjistil, že stěžovatel proboural zeď kolny ve směru ke garáži vedlejších účastníků a vytvořil tak průchod, který lze projít z jedné budovy do druhé. Ostatně, jak upozorňuje v napadeném usnesení krajský soud, sám stěžovatel v řízení před soudy tvrdil, že zeď kolny ve směru ke garáži vedlejších účastníků proboural a vzniklý stavební otvor osadil dveřní zárubní. Ve své ústavní stížnosti pak k uvedenému závěru stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší.
Pokud jde o shora uvedenou stížnostní argumentaci stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že jí přehlíží jednak závěr okresního soudu, že k předmětnému rušení neopravňuje stěžovatele ani skutečnost, že se bouraný otvor nachází rovněž ve stěně patřící do jeho výlučného vlastnictví, neboť vytýkaným jednáním jednoznačně zasahuje do vlastnického práva vedlejších účastníků. A dále také závěr krajského soudu, že není právem stěžovatele v rámci řízení o žalobě na ochranu rušené držby namítat, že se rušebního zásahu dopustil na základě svého soukromého práva, tj. vlastnického práva ke kolně, neboť soukromé právo výslovně zásah do cizí držby z titulu vlastnického práva nepřipouští.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti dále uvedl, že zcela irelevantní je tudíž i argumentace stěžovatele, že se stavba garáže ve vlastnictví vedlejších účastníků částečně nachází na jeho pozemku, když ani vlastnické právo k pozemku svémocný zásah do cizí držby též nepřipouští. Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani v tom, namítá-li, že se krajský soud nevyrovnal s jeho argumentací, že nikdy nedal souhlas se stavbou garáže (částečně) na jeho pozemku (převážná část garáže se nachází na pozemku vedlejších účastníků). Konečně tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud se náležitě nezabýval tím, že mezi jeho pozemkem a pozemkem vedlejších účastníků byla před stavbou garáže v roce 1969 "úzká ulička", Ústavní soud konstatuje, že uvedené nemůže nic změnit na závěrech krajského soudu ohledně držby následně postavené a v roce 1970 zkolaudované garáže přiléhající ke kolně.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu