ECLI:CZ:US:2020:1.US.3180.19.1
sp. zn. I. ÚS 3180/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti E. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2019 č. j. 61 UL 20/2019-8 a proti nečinnosti Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 spočívající v tom, že doposud nebylo rozhodnuto nebo alespoň nařízeno jednání ve věci návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 9. 2019, navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 dost. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nečinností Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") v exekuční věci vedené pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012, neboť doposud nebylo rozhodnuto nebo alespoň nařízeno jednání o jejím návrhu na zastavení exekuce. Podle jejího návrhu by Ústavní soud měl tomuto soudu uložit nepokračovat v průtazích v řízení a ve věci neprodleně jednat a rozhodnout. Kromě toho ústavní stížnost směřuje i proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byl zamítnut související návrh stěžovatelky na určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Igora Veleby, sídlem Soběšická 821/151, Brno, ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. R 16/09, a opravným rozhodčím nálezem téhož rozhodce ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. R 16/09, (dále budou oba nálezy společně označovány jen jako "rozhodčí nález") bylo rozhodnuto, že žalované E. Š., Mgr. Leona Žáková a stěžovatelka jsou povinné zaplatit žalobkyni, společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, sídlem 1090 Vermont Avenue, N. W., Washington, DC 20005, Spojené státy americké, číslo společnosti L43671 (dále jen "oprávněná"), částku 23 932 442 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu (výrok I.). Dále jim byla uložena povinnost uhradit žalobkyni ve prospěch rozhodce doplatek nákladů vyhotovení znaleckého posudku ve výši 27 000 Kč (výrok II.). Žádné ze stran sporu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III.).
3. Usnesením městského soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 111 EXE 1443/2012-59 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněné podle rozhodčího nálezu (výrok I.) a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim, Škroupova 150, Chrudim (výrok II.). Stěžovatelce byla jako povinné uložena povinnost uhradit oprávněné a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím (výrok III.). Nařízení exekuce se vztahovalo i na tyto náklady.
4. Stěžovatelka považovala rozhodčí nález za nezpůsobilý exekuční titul, protože mezi účastníky rozhodčího řízení neměla existovat platně uzavřená rozhodčí smlouva. V době, kdy smlouva měla a mohla být uzavřena, ji totiž neměl podepsat právní předchůdce oprávněné. Rozhodce tudíž neměl mít pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Tuto argumentaci stěžovatelka uplatnila jednak v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, jednak v návrhu na zastavení exekuce, který podala z důvodu podle §268 odst. 1 písm. a), případně písm. h) občanského soudního řádu. Kromě toho podala stěžovatelka již dne 21. 3. 2012 návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle §31 písm. a), b), c), e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Řízení o tomto návrhu je vedeno před městským soudem pod sp. zn. 34 C 36/2012.
5. V průběhu řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu městský soud usnesením ze dne 28. 3. 2012 č. j. 34 C 36/2012-192 odložil jeho vykonatelnost (po částečné změně a částečném zrušení tohoto usnesení usnesením krajského soudu ze dne 31. 1. 2013 č. j. 49 Co 246/2012-251 byla vykonatelnost rozhodčího nálezu odložena ve vztahu k E. Š. a stěžovatelce usnesením městského soudu ze dne 19. 4. 2013 č. j. 34 C 36/2012-268). Městský soud následně v exekučním řízení rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2012 č. j. 11 EXE 1443/2012-99 tak, že podle §266 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.
6. Pokud jde o odvolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu o nařízení exekuce, usnesením krajského soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 20 Co 578/2012-158 bylo toto usnesení potvrzeno. Důvodem bylo zjištění, že rozhodce se měl v rozhodčím nálezu velmi podrobně vypořádat s námitkou nedostatku své pravomoci a že také měl správně zhodnotit, že nález je pravomocný a vykonatelný. Usnesení krajského soudu bylo nicméně k dovolání stěžovatelky zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 3876/2013-250 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání bylo shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu, protože záviselo na posouzení otázky, zda v případě, kdy povinný v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce namítal, že mezi účastníky nebyla uzavřena rozhodčí smlouva a že tudíž rozhodce, který vydal rozhodčí nález, k tomu neměl pravomoc, je odvolací soud povinen se touto okolností rozhodnou pro nařízení exekuce zabývat, či zda bez dalšího může své rozhodnutí odůvodnit jen odkazem na závěry rozhodce uvedené v rozhodčím nálezu. Nejvyšší soud vytkl městskému soudu, že nikterak nezkoumal splnění předpokladů pro nařízení exekuce a místo toho hodnotil pouze to, zda se rozhodce v rozhodčím řízení zabýval všemi námitkami stěžovatelky (a další žalované). Za účelem uvedeného posouzení přitom bylo třeba nařídit jednání, provést dokazování vztahující se k tvrzeným skutečnostem a účastníkům řízení tak umožnit, aby se k provedeným důkazům mohli po skutkové i právní stránce vyjádřit.
7. Ve věci tak znovu rozhodoval krajský soud, který usnesením ze dne 5. 11. 2014 č. j. 20 Co 578/2012-325 znovu potvrdil usnesení o nařízení exekuce. Na základě provedeného dokazování měl totiž za prokázané, že byla platně uzavřena "dohoda o řešení sporu" ze dne 14. 5. 2009, na jejímž základě měl rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález. Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2016 č. j. 20 Cdo 1299/2015-368 odmítl. Její následnou ústavní stížnost pak Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1835/16. Rozhodnutí o nařízení exekuce tím zůstalo pravomocné.
8. Doposud ovšem nebylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce a nadále trvá odložení provedení exekuce, neboť řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stále neskončilo. Přestože byl rozsudkem městského soudu ze dne 5. 3. 2015 č. j. 34 C 36/2012-492 uvedený návrh zamítnut, tento rozsudek byl zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 11. 2018 č. j. 49 Co 161/2016-747 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Podle krajského soudu městský soud svůj závěr o tom, že mezi účastníky byla uzavřena rozhodčí smlouva, neopřel - mimo listiny obsahující text dohody, jejíž pravost žalobkyně zpochybnily - o relevantní důkazy v řízení provedené, nýbrž o závěr soudu o předběžné otázce v řízení vedeném pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012, jímž ovšem v tomto řízení nebyl vázán. Ve věci je nyní nařízeno jednání, které se má konat dne 23. 6. 2020.
9. Stěžovatelka podala dne 21. 6. 2019 v exekuční věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 návrh podle §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonu (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), na určení lhůty k nařízení jednání, eventuálně k rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 7. 2019 č. j. 61 UL 20/2019-8 byl tento návrh zamítnut. Podle uvedeného soudu je smyslem řízení o návrhu na určení lhůty odstranění průtahů v řízení, toto řízení však nemůže být prostředkem k ovlivnění (předurčení) postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje. Příslušný soud může stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) soud, vůči němuž návrh směřuje, nebo jejichž potřeba provedení (i když o nich dosud nebylo rozhodnuto) je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny. Toto řízení ale nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce, ani jako prostředek k předurčení procesního postupu soudu v podobě vynucení si konkrétního rozhodnutí. Soud rozhodující o návrhu na určení lhůty není oprávněn ani přezkoumávat správnost procesního postupu zvoleného soudem, proti němuž návrh směřuje, ledaže by šlo o postup zjevně excesivní, působící bezdůvodné průtahy v řízení.
10. Z obsahu spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 mělo vyplynout, že městský soud sice skutečně dlouhodobě nečiní prakticky žádné úkony v řízení o uvedeném návrhu, tuto nečinnost ovšem nelze hodnotit jako procesně neodůvodněnou. Předsedkyně příslušného senátu městského soudu ve vyjádření k návrhu na určení lhůty jasně a srozumitelně vysvětlila důvody, které ji ke zvolenému procesnímu postupu vedou a zcela jednoznačně vyloučila možnost provedení některého z navrhovaných úkonů v aktuálním stádiu řízení. Návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení požadovaných úkonů proto není opodstatněný a nelze mu vyhovět. Prostřednictvím tohoto návrhu nelze realizovat přezkum správnosti soudem zvoleného procesního postupu, ani mu vnutit způsob, jakým má být v předmětné exekuční věci dále postupováno, je-li evidentní, že soud z procesně relevantních důvodů stěžovatelkou požadované úkony provést odmítá. Bylo v rozporu s čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže by vyhověním návrhu na určení lhůty bylo zasaženo do nezávislé rozhodovací činnosti soudu.
III.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka namítá existenci průtahů v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 přesahujících svou délkou (v době podání ústavní stížnosti) 7 let. Jakkoli městský soud odůvodňuje svou nečinnost tím, že čeká na výsledek řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeného pod sp. zn. 34 C 36/2012, podle stěžovatelky jde o nesprávný postup. V uvedeném řízení rovněž trvají průtahy a otázky, které jsou jeho předmětem a které mohou mít význam pro případné zastavení exekuce, si může městský soud při provedení dokazování v potřebném rozsahu posoudit i sám. Výsledek řízení o zrušení rozhodčího nálezu není pro posouzení důvodnosti návrhu nezbytný a čekání na něj není z hlediska délky řízení účelné a nelze jej přesvědčivě zdůvodnit toliko poukazem na hospodárnost řízení. Místo toho je namístě, aby městský soud exekuční řízení zbytečně neprodlužoval a co nejrychleji rozhodl o návrhu na jeho zastavení. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu zatím nedošlo k provedení dokazování, vyjma listin a obsahu spisů dostupných rovněž exekučnímu soudu.
12. Obecné soudy podle stěžovatelky mohou v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena rozhodčí smlouva, a tedy zda měl rozhodce pravomoc rozhodčí nález vydat. Pokud by takové oprávnění neměl, jím vydaný rozhodčí nález by neměl žádné právní účinky a nemohl by být ani exekučním titulem. Není přitom podstatné, zda by došlo k jeho zrušení postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Důvodem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu mohou být v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i zásadní vady exekučního titulu, respektive případy, v nichž by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti, nebo by byla v rozporu s principem právního státu. Stěžovatelka má za to, že předložila soudu dostatek důkazů opodstatňujících závěr, že v její věci neměl rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález.
13. Na průtazích v řízení se stěžovatelka podle svých tvrzení nijak nepodílela, a to ani tím, že uplatnila svá procesní práva a podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a že v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 36/2012 podala námitku podjatosti soudce, který měl sám ze své iniciativy vyhledávat tvrzení i důkazy, na nichž založil její neúspěch ve věci. Význam namítaných průtahů pro stěžovatelku je naprosto zásadní, neboť je zasaženo do jejího práva svobodně disponovat se svým majetkem. Stěžovatelka je spoluvlastnicí obchodního centra a nemožnost nakládat s jejím majetkem zasahuje i do práv ostatních spoluvlastníků a vytváří překážku ve snaze o modernizaci tohoto centra. Rostou také úroky z vymáhané částky. Protože je po ní vymáhán dluh, k němuž je společně a nerozdílně zavázáno několik osob, je povinna hradit částku několikanásobně převyšující její podíl. Následné vyrovnání může trvat i několik let. Kromě toho je poškozována i její pověst. V době nařízení exekuce byla stěžovatelka advokátní koncipientkou, neplnění závazků z vykonatelného rozhodnutí je ovšem kárným proviněním, a proto se do doby skončení exekučního řízení rozhodla ukončit svou činnost. Skutečnost, že řízení stále trvá, jí znemožňuje vykonávat povolání, na které se připravovala. Administrativní a finanční zátěž pro zaměstnavatele související se srážkami ze mzdy ji zásadně limituje i v možnosti najít si jiné zaměstnání.
14. Závěr o důvodnosti návrhu na zastavení exekuce stěžovatelka spatřuje stručně řečeno v tom, že nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy. I kdyby však k jejímu uzavření došlo, rozhodčí smlouva by byla absolutně neplatná. Jedna ze spoluvlastnic, která byla účastníkem smlouvy, byla totiž nezletilá a předmětný úkon za ni neschválil předem ani dodatečně opatrovnický soud. Navíc by účinky této smlouvy byly nahrazeny pozdějším narovnáním. Exekuci na základě rozhodčího nálezu brání i skutečnost, že procesní postup rozhodce měl znaky libovůle. Rozhodce se neřídil zákonem o rozhodčím řízení a podstatnými ustanoveními občanského soudního řádu, které zaručují právo na spravedlivý proces. Důkazy si obstarával a prováděl mimo rozhodčí řízení, pročež se k nim jedna ze stran rozhodčího řízení nemohla vyjádřit. Podle stěžovatelky mělo dojít k zneužití pravomoci ze strany rozhodce. Závěrem dodala, že právo z rozhodčí smlouvy nemohlo postoupením vymáhané pohledávky bez zvláštního ujednání přejít na oprávněnou, což je další důvod, pro který by exekuční řízení mělo být zastaveno.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
15. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u městského soudu pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 a 34 C 36/2012 a spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. 61 UL 20/2019. Současně vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
16. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 23. 10. 2019 odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení, v němž je jasně a srozumitelně vysvětleno, z jakých důvodů nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Tímto usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky a ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
17. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 2019 uvedl, že provedení exekuce bylo (v návaznosti na odklad vykonatelnosti exekučního titulu) odloženo do pravomocného skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeného pod sp. zn. 34 C 36/2012. Jelikož toto řízení stále probíhá (včetně přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu), o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce dosud nebylo rozhodnuto. Podle městského soudu je pro jeho rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce výsledek dříve zahájeného řízení o zrušení rozhodčího nálezu zcela zásadní. Námitka stěžovatelky ohledně neplatnosti rozhodčí smlouvy by totiž primárně měla být řešena právě v něm. Ustanovení §35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení dokonce ukládá v případě, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu, přerušit výkon rozhodnutí a uložit povinnému zahájit řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Probíhá-li tedy v posuzovaném případě paralelně vedle řízení o zrušení rozhodčího nálezu i řízení o zastavení exekuce, jejíž provedení je odloženo, musí mít nalézací řízení o zrušení rozhodčího nálezu přednost. Bylo by zcela nehospodárné, aby v exekučním řízení bylo prováděno rozsáhlé dokazování ohledně skutečností, které jsou předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Jakmile bude řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu pravomocně skončeno, rozhodne i exekuční soud o návrhu na zastavení exekuce.
18. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala replikou ze dne 21. 11. 2019. Stěžovatelka již v ústavní stížnosti vysvětlila, z jakého důvodu je její situace ohledně průtahů tíživější, než by tomu obvykle bylo u jiného účastníka. Nesouhlasí s tím, že by se její tvrzení měla primárně řešit v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a to jednak s ohledem na vzniklé průtahy, jednak s ohledem na povahu právní otázky, která by měla být vyřešena. Obrana proti neuzavření rozhodčí smlouvy spadá do kompetence exekučního soudu. Z ustálené judikatury nevyplývá, že by bylo hospodárnější (či jinak vhodné) vyčkat na vydání pravomocného rozhodnutí v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, které v jiných věcech bezesporu také probíhalo souběžně. Někdy je dokonce uvedeno, že podání takové žaloby nemá na projednání a výsledek v exekučním řízení vliv. Jestliže je exekuční titul vadný, nelze jej vykonat. Taková skutečnost není předmětem žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a ani jí být nemůže. Neuzavření rozhodčí smlouvy, stejně jako nicotnost rozhodčího řízení by jako nejzávažnější vady měly mít přednost před neplatností rozhodčí smlouvy a jinými dílčími vadami rozhodčího řízení jmenovanými v zákoně o rozhodčím řízení.
19. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle stěžovatelky nemůže být vyřešena námitka nicotnosti rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů takto vydaných. Jediným důvodem, pod který taková vada rozhodčího řízení spadá, je důvod podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Tento důvod byl sice beze zbytku naplněn, avšak důsledky by měly být mnohem dalekosáhlejší, než jaké jsou možnosti soudu v tomto řízení. Pokud rozhodce odmítl účastníkům na jejich výslovnou žádost v průběhu celého řízení sdělit, jakým procesním předpisem se řídil, a bylo-li současně zřejmé, že se neřídil ani zákonem o rozhodčím řízení, ani podpůrně občanským soudním řádem, znamená to, že osoba, která se za rozhodce označila, vedla řízení na základě své libovůle. Takovéto řízení proto nemůže mít právní důsledky a musí být považováno za nicotné. Rozhodnutí v něm vydané není i přes podobnost formy vykonatelným meritorním rozhodnutím. S touto obranou ovšem zákon o rozhodčím řízení nepočítá. Počítá s ní jen exekuční řád. Primárně by proto měl být projednán návrh na zastavení exekuce.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná jak v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu [stěžovatelka neměla proti tomuto usnesení k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], tak proti postupu městského soudu spočívajícímu v tvrzené nečinnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 (stěžovatelka vyčerpala návrh na určení k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích). Rovněž byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Stěžovatelka brojí ústavní stížností především proti nečinnosti městského soudu v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012, která má spočívat v tom, že tento soud vyčkává s rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu podle §268 odst. 1 písm. a), eventuálně písm. h) občanského soudního řádu do doby, než bude v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 36/2012 pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle §31 písm. a), b), c), e) a g) zákona o rozhodčím řízení. V této souvislosti stěžovatelka zpochybňuje účelnost tohoto postupu a poukazuje na to, že exekuční soud se může sám vypořádat zejména s jejími námitkami zpochybňujícími pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález, jakož i s otázkou závažných vad rozhodčího řízení, jež by měly za následek nicotnost rozhodčího nálezu. Za situace, kdy již více než 7 let nebylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce, dochází podle jejího názoru k bezdůvodným průtahům v řízení.
24. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zase stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
25. Ústavní soud musí stěžovatelce přisvědčit, že délka řízení o návrhu na zastavení exekuce s ohledem na závažné dopady, které má předmětná exekuce do různých sfér života stěžovatelky, nepochybně opodstatňuje pochybnosti ohledně toho, zda je respektováno její základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. To však neznamená, že by byl namítaný postup městského soudu v tomto řízení, který vyčkává na rozhodnutí o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, nedůvodný či svévolný. Platí to navzdory tomu, že některé otázky, na které upozorňuje stěžovatelka, si je exekuční soud skutečně oprávněn posoudit sám, jako například otázku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález [např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9)]. Závisí nicméně na jeho posouzení, zda v konkrétní věci - s ohledem na obsah spisového materiálu - dospěje k závěru, že lze předpokládat existenci případných důvodů zastavení exekuce nezávislých na zrušení rozhodčího nálezu, nebo že je vhodnější, aby byly nejprve posouzeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, jejichž rozsah je v některých ohledech širší, než jaké jsou důvody zastavení exekuce. Řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž může po provedení dokazování vyústit ve vyhovění tohoto návrhu i v případě takových vad, které by bez jeho zrušení neumožnily závěr o zastavení exekuce.
26. Postup městského soudu nemůže Ústavní soud přezkoumávat v tom smyslu, že si sám posoudí důvodnost stěžovatelkou tvrzené argumentace, kterou uplatnila na podporu svého návrhu na zastavení exekuce, a na tomto základě přikáže městskému soudu o tomto návrhu bezodkladně rozhodnout. Jak uvedl již krajský soud v napadeném usnesení, při posuzování zásahu spočívajícího v namítaných průtazích v řízení, nelze realizovat přezkum správnosti soudem zvoleného procesního postupu, ani mu vnutit způsob, jakým má být v předmětné exekuční věci dále postupováno, pokud je evidentní, že soud z procesně relevantních důvodů stěžovatelkou požadované úkony provést odmítá. Tento závěr se uplatní nejen při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, ale z povahy věci také v případech, kdy se stěžovatelka domáhá v podstatě téhož ústavní stížností. V případě řízení vedeného pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012 takovéto procesně relevantní důvody zjevně jsou dány.
27. Nelze proto dospět k závěru, že by právě namítaný postup městského soudu porušoval základní práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejně tak nedošlo k porušení jejích základních práv napadeným usnesením krajského soudu, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
28. Uznání důvodnosti uvedeného postupu ale neznamená, že tím Ústavní soud celkově aprobuje délku řízení před městským soudem v jednotlivých před ním vedených řízeních. Nelze přehlédnout, že řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu trvá v době rozhodování Ústavního soudu již více než 8 let, přičemž po zrušení původně vydaného rozsudku krajským soudem se bude teprve nyní konat jednání za účelem širšího dokazování. Předmětem ústavní stížnosti sice není postup městského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 36/2012, přesto je však žádoucí upozornit na význam tohoto řízení pro stěžovatelku, jakož i na to, že délka řízení má pro ni závažné následky. Městský soud by měl tyto skutečnosti vzít v potaz a v uvedeném řízení postupovat maximálně efektivně tak, aby nebyl prodlužován současný stav, kdy není postaveno najisto, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a zda má být exekuce zastavena.
29. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu