ECLI:CZ:US:2020:1.US.3198.19.1
sp. zn. I. ÚS 3198/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Přikrylové, zastoupené JUDr. Marií Petráčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Čoupkových 36, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2019 č. j. 38 Co 86/2019-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2019 č. j. 38 Co 86/2019-309 s tím, že jím došlo podle jejího názoru k porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto usnesením bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému stavebnímu bytovému družstvu Veselsko o vypořádání neoprávněné stavby a vydání bezdůvodného obohacení rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. dubna 2019 č. j. 13 C 79/2017-295 tak, že rozsudek byl změněn ve výroku V., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že odvolací soud aplikoval podle ní §150 o. s. ř. neadekvátně, jelikož ji na zvažovanou moderaci neupozornil a přesto rozhodl rozdílně od nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně, který jí náhradu nákladů řízení ve výši 48 455,60 Kč přiznal. V tomto směru prý pro ni bylo napadené usnesení překvapivým rozhodnutím, které nemohla předvídat a které šlo k její tíži. Dále stěžovatelka polemizovala na základě skutkových zjištění s právními závěry odvolacího soudu a tvrdí, že závěry o pouze jejím zavinění na délce celého řízení (požadavky na výši náhrady za sporný pozemek a výši bezdůvodného obohacení) jsou nesprávné. Odvolací soud nezhodnotil důkazy podle stěžovatelky správně a svoji diskreci řádně a přesvědčivě neodůvodnil.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, může Ústavní soud provést zcela výjimečně.
4. To platí tím spíše v otázkách, týkajících se náhrady nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou jejich zcela svévolného výkladu anebo interpetace, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Není možné, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů, týkající se nákladů řízení, v zásadě pouze na úrovni podústavního práva. Zásah Ústavního soudu je v této oblasti ve shodě se shora již vysloveným oprávněný pouze v případě zcela mimořádného excesu obecného soudu, ke kterému však v daném případě zjevně nedošlo. Krajský soud v Brně podrobně v odůvodnění svého usnesení vyložil, proč o nákladech řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím rozhodl způsobem, který stěžovatelka napadá. V daném případě přisvědčil žalovanému stavebnímu bytovému družstvu, že k soudnímu řízení došlo z důvodů nepřiměřených požadavků stěžovatelky na ocenění předmětného pozemku a výše požadovaného bezdůvodného obohacení. Původně byla totiž požadována kupní cena ve výši převyšující 200 000 Kč a z titulu bezdůvodného obohacení částka vyšší než 40 000 Kč, tedy částky několikanásobně vyšší, než byly posléze stanoveny znaleckým posudkem, vyžádaným soudem k návrhu stěžovatelky. Soud zohlednil návrhy účastníků v průběhu řízení, přihlédl k výši požadované i skutečně přiznané finanční náhrady a ke všem dalším podstatným zvláštnostem věci. Z okolností případu přitom vyplývalo, že tak může učinit a využít svého moderačního oprávnění, pokud jde o náklady řízení, tedy se o překvapivé rozhodnutí nemohlo jednat. Stěžovatelka byla ostatně zastoupena právním zástupcem, znalým práva a soud vycházel jen z vlastního názoru na to, co vyšlo v řízení najevo, a co bylo oběma stranám bezpochybně známo. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry podrobně přezkoumávat a měnit. Pokud by tak učinil, rozhodoval by jako další soudní instance a navíc formalisticky, což naopak někdy sám vytýká obecným soudům.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu