ECLI:CZ:US:2020:1.US.3229.19.1
sp. zn. I. ÚS 3229/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Melanie Borlové, zastoupené JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2019-169 ze dne 23. 7. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání žalovaného Ing. Aleše Jelínka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 353/2017-102 ze dne 12. 9. 2018, jímž bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Lounech o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce 2 000 000 Kč s příslušenstvím; výrok o nákladech řízení byl změněn tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení přisouzená soudem prvního stupně nepřiznává. Náklady odvolacího řízení byly stěžovatelce přiznány.
Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejích námitek však směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterému vytýká nesprávný postup při využití moderačního práva, o jehož aplikaci se dozvěděla až z rozsudku krajského soudu. Uvádí, že napadené rozhodnutí by mělo být zrušeno tak, že v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2018 bude uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že dne 6. 3. 2020 bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3379/19 vyhověno ústavní stížnosti Ing. Aleše Jelínka a rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2019-169 ze dne 23. 7. 2019 a Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 353/2017-102 ze dne 12. 9. 2018 byly zrušeny pro porušení práva tohoto stěžovatele na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásady pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Za dané situace, kdy řízení bude dále pokračovat u civilních soudů, je nutné posoudit ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou, neboť ve věci dosud nebylo vydáno konečné - pravomocné - rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož plyne, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky v nadcházejícím řízení, po jejichž vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li přesvědčena, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj