ECLI:CZ:US:2020:1.US.3232.19.1
sp. zn. I. ÚS 3232/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 212/2019-1169 ze dne 24. července 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 0 P 70/2015 ze dne 12. března 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 0 P 70/2015, prvním ústavní stížností napadeným rozhodnutím - usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 70/2015-1116 ze dne 12. 3. 2019 - bylo rozhodnuto, že se řízení o návrhu stěžovatele na zrušení omezení způsobilosti k právním úkonům zastavuje (výrok I), stěžovateli byl ustanoven opatrovník (výrok II) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení a odměně opatrovníka stěžovatele (výroky III, IV a V). Důvodem zastavení řízení bylo, že v souladu s §3033 odst. 1 občanského zákoníku stěžovatel již nabyl svéprávnosti. Nový opatrovník byl ustaven k ochraně zájmů stěžovatele do nového rozhodnutí o stěžovatelově svéprávnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 213/2019-1170 ze dne 24. 7. 2019, neboť oprávnění se práva odvolání vzdali.
Druhým ústavní stížností napadeným rozhodnutím - usnesením Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 212/2019-1169 ze dne 24. 7. 2019 - bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 70/2015-1161 ze dne 25. 6. 2019, kterým byl znalec zproštěn výkonu funkce znalce v předmětném řízení (výrok I), ustanoven znalec jiný (výrok II) a tomuto znalci bylo uloženo podat znalecký posudek (výrok III). Městský soud odvolání odmítl, neboť směřovalo proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a jako takové není podle §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud nesprávně "spojil dvě věci do jedné, aniž by pro to existoval důvod", čímž celou věc zamotává, na čemž má soud údajně "eminentní zájem", jelikož díky tomu nebude možné "rozpoznat skutečné jeho nesprávné jednání".
Napadené usnesení obvodního soudu pak neobsahuje žádný údaj o tom, že by se právní zástupkyně stěžovatele vzdala práva odvolání, není proto údajně jasné, na základě čeho bylo odvolání odmítnuto. Stěžovatel zdůrazňuje, že se jeho právní zástupkyně nikdy práva na odvolání, týkalo-li se "záležitosti ohledně svéprávnosti stěžovatele" nevzdala. Jak stěžovatel vysvětluje, ke vzdání se práva odvolat došlo jen ohledně rozhodnutí o uhrazení nákladů exekuce ze stěžovatelových prostředků.
K zastavení řízení navíc dle stěžovatele došlo, aniž by soud uvedl, o jaké řízení se jedná a že "zmíněným usnesením [stěžovatel] opět získal svéprávnost". Není "proto" údajně jasné, z jakého důvodu se obvodní soud "snaží" opětovně učinit stěžovatele dále omezeným ve svéprávnosti. Stěžovatel má informace, že spis již byl postoupen dalšímu znalci, který má zkoumat stěžovatelův duševní stav, což je údajně "naprosto nepřípustné a v rozporu se zákonem". Stěžovatel si údajně vytrpěl již mnohé, přičemž po zhlédnutí Okresním soudem v Domažlicích bylo konstatováno, že je po psychické stránce zdravý.
V podání ze dne 4. 5. 2020 stěžovatel dodal, že je nadále přesvědčen, že obvodní soud celou záležitost vede tak, aby stěžovatel neměl šanci docílit zrušení omezení svéprávnosti, ačkoli bylo plně prokázáno, že svéprávný je. Stěžovatel se stal svéprávným dne 2. 1. 2019 a nikdo údajně nežádal jeho opětovné přezkoumání. Ve věci tedy bylo již pravomocně rozhodnuto, přesto obvodní soud "opětovně začíná celý koloběh jednání ohledně zrušení svéprávnosti". Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud obvodnímu soudu do svého rozhodnutí zakázal pokračovat v nezákonném postupu. Konečně stěžovatel poukazuje i na to, že obvodní soud nechal vypracovat znalecký posudek bez přítomností advokátky stěžovatele, která tak nemohla stěžovatele chránit ani se k věci žádným způsobem vyjádřit.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že ačkoli je napadeno jedno rozhodnutí nalézacího soudu a jedno rozhodnutí soudu odvolacího, nejde o rozhodnutí, která by spolu přímo souvisela. Jinými slovy, městský soud napadeným rozhodnutím rozhodoval o odvolání proti jinému rozhodnutí obvodního soudu, nikoli proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností. Jde tedy o samostatná rozhodnutí, kterým náleží relativně samostatný přezkum.
Jde-li o napadené rozhodnutí obvodního soudu, stěžovatel vůči němu řádně nevyčerpal veškeré prostředky k ochraně práva, které mu zákon poskytuje, jelikož se jeho opatrovníci i advokátka vzdali práva na odvolání. Pokud stěžovatel tuto skutečnost nyní zpochybňuje, má tak činit prostřednictvím ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 12 Co 212/2019-1170 ze dne 24. 7. 2019, kterým došlo k odmítnutí odvolání právě z důvodu vzdání se tohoto opravného prostředku. Stěžovatel ovšem toto rozhodnutí odvolacího soudu nyní posuzovanou ústavní stížností nenapadl.
Přesto Ústavní soud poznamenává, že z protokolů o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 sp. zn. 0 P 70/2015, jak je stěžovatel Ústavnímu soudu dodal a jak jsou obsaženy i ve vyžádaném spise, plyne, že ke vzdání se práva na odvolání nedošlo pouze ve vztahu k rozhodnutí o schválení právního jednání, nýbrž i ve vztahu k usnesení o zastavení řízení. Nadto se sluší poznamenat, že k zastavení řízení obvodní soud přistoupil právě proto, že stěžovatel nabyl ze zákona (nikoli tímto zastavovacím rozhodnutím) plnou svéprávnost. Není tak zřejmé, čeho se stěžovatel za této situace snaží zrušením prvostupňového rozhodnutí dosáhnout (vůči ostatním výrokům napadeného usnesení nepředkládá žádnou relevantní argumentaci), v jeho právní sféře by se zrušení předmětného rozhodnutí žádným pozitivním způsobem neprojevilo.
Pokud jde o napadené rozhodnutí městského soudu, stěžovatel vůči němu nevznáší žádnou argumentaci. Za této situace Ústavní soud nemůže shledat závěr odvolacího soudu, že odvoláním bylo napadeno rozhodnutí, kterým se upravuje řízení, pročež je toto odvolání nepřípustné, neústavním.
Jde-li o ostatní stěžovatelovy námitky (např. ohledně toho, že stěžovatelova advokátka nebyla přítomna znaleckému zkoumání), nemají přímou souvislost s nyní napadenými rozhodnutími a stěžovatel jimi bude moci argumentovat v případné ústavní stížnosti směřující proti budoucím rozhodnutím ve věci učiněným. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že řízení o opětovném omezení svéprávnosti stěžovatele bylo zahájeno ex offo za účelem ochrany jeho zájmů (z ničeho neplyne, že by snad soud byl veden nějakými postranními úmysly, jak stěžovatel naznačuje), přičemž pokud by soud k omezení svéprávnosti skutečně přistoupil, bude mít stěžovatel k dispozici veškeré dostupné prostředky k ochraně práv včetně ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Návrh na vydání předběžného opatření sdílí osud ústavní stížnosti, podle §80 zákona o Ústavním soudu se navíc lze předběžného opatření domáhat pouze v řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu