ECLI:CZ:US:2020:1.US.3260.19.1
sp. zn. I. ÚS 3260/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele města Kdyně, sídlem Náměstí 1, Kdyně, zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, č. j. 28 Cdo 1530/2019-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práva na spravedlivý proces.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2018, č. j. 27 C 5/2018-102 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen "žalovaný") zaplatit částku 281 413 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. To mělo podle stěžovatele spočívat v tom, že stěžovatel zaplatil žalovanému částku 375 219 Kč, uloženou stěžovateli, jako příjemci podpory projektu, rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 12. 6. 2017, č. j. MF-6203/2016/1203-8, a to za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s projektem "Centrum vodní zábavy Kdyně" (dále jen "rozhodnutí ministerstva"). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zaplatil žalovanému částku 375 219 Kč na základě právního důvodu, kterým je rozhodnutí ministerstva ve spojení s příslušným platebním výměrem. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 22 Co 1385/2018-137 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), výrok rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným. V odůvodnění konstatoval, že jestliže krajský soud - vycházeje z pravomocného rozhodnutí ministerstva, jímž bylo stěžovateli uloženo na odvodech za porušení rozpočtové kázně zaplatit konečnou částku 375 219 Kč a které nebylo procesním způsobem změněno nebo zrušeno či jinak nahrazeno a u nějž jest (v situaci, kdy správní orgán rozhodoval o otázkách, k jejichž řešení nejsou soudy v občanskoprávním řízení nadány pravomocí) respektovat presumpci jeho správnosti, když soudům v občanském soudním řízení v takovém případě nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vydaných správních aktů - uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo, pakliže stěžovatel plnil na základě existentního právního důvodu (pravomocného rozhodnutí správního orgánu), nikterak se tím od judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že pravomocným rozhodnutím ministerstva mu byl stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 375 219 Kč. Stěžovatel je ale přesvědčen, že uvedený odvod zanikl s ohledem na rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2014, č. j. RRRSJ 21927/2014, kterým byl prominut předmětný odvod ve výši 75% z hodnot příslušných veřejných zakázek (dále jen "rozhodnutí o prominutí odvodu"). Stěžovatel se přitom dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2012, sp. zn. 5 Afs 54/2011 (dále jen rozsudek sp. zn. 5 Afs 54/2011"). Stěžovatel proto namítá, že plnění, které poskytl žalovanému jako odvod ve výši 375 219 Kč, zanikl rozhodnutím o prominutí odvodu a jde tak o bezdůvodné obohacení. Dovolací soud tím, že odmítá tento civilní nárok stěžovatele řešit, se dopouští zcela zjevného porušení ústavních práv stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly a podstatou jeho ústavní stížnosti je tedy především polemika s jejich závěry.
Ústavní soud především odkazuje na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se na rozhodnutí ministerstva uplatní presumpce správnosti. Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, povaha účinků rozhodnutí je závislá na rozlišování vadných a nulitních správních aktů (zejména s důrazem na důvody vedoucí k nulitě a na zásadu presumpce správnosti správního aktu). Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně vychází ze závěru, že pokud by šlo o nicotný akt (paakt), nevznikly by z něj žádné právní následky, na rozdíl od neplatného (nezákonného) aktu, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti (do doby zrušení jeho účinků). Přitom jak vyplývá i z rozsudku sp. zn. 5 Afs 54/2011, jehož závěrů se sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, pokud orgán finanční správy existenci rozhodnutí o prominutí odvodu nezohlední a rozhodne o prominutém odvodu znovu, jde o pochybení způsobující nezákonnost takového rozhodnutí (nikoliv jeho nicotnost).
Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že neměl jediný důvod brojit proti rozhodnutí ministerstva, neboť je považoval za zcela správné a zákonné. Ze shora uvedeného totiž vyplývá, že stěžovatel předmětnou argumentací zpochybňuje právě zákonnost rozhodnutí ministerstva, a takové námitky proto nemohou být úspěšně uplatněny v posuzovaném řízení před civilními soudy. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že krajský soud se i přesto ve svém rozsudku věnoval rovněž souladu rozhodnutí ministerstva se závěry obsaženými v rozsudku sp. zn. 5 Afs 54/2011 a konstatoval, že odkaz stěžovatele na uvedený rozsudek je nepřiléhavý, neboť v jeho případě bylo rozhodnutí o prominutí odvodu v rozhodnutí ministerstva zohledněno, jak je výslovně v odůvodnění rozhodnutí ministerstva uvedeno, a ministerstvo tudíž v tomto rozhodnutí o již prominuté části odvodu znovu nerozhodovalo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu