ECLI:CZ:US:2020:1.US.3284.20.1
sp. zn. I. ÚS 3284/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem Ostrava, Hasičská č. 551/52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 5 Tdo 848/2019-11564, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2017 sp. zn. 49 T 4/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 5 To 102/2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trestu propadnutí věci a trestu propadnutí části majetku. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní řízení bylo "zmanipulováno", nejednalo se o spravedlivý proces. Zejména tvrdí, že svou výpověď před Krajským soudem v Ostravě učinil na základě dohody s orgány činnými v trestním řízení výměnou za vrácení peněz z výnosu trestné činnosti. Podle něj v řízení došlo k opomenutí jím navrhovaných důkazů, dokazování bylo provedeno selektivně, odvolací soud při provádění a hodnocení důkazů selhal, když důkazy prováděl účelově, jednostranně a neporovnával je z hlediska jejich důvěryhodnosti v jejich vzájemné souvislosti. Přijaté skutkové závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu s výslednou důkazní situací. Uvádí, že z úkonů přípravného řízení a následně i v řízení před soudem prvního stupně měl být vyloučen státní zástupce i soudce. Důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, považuje za formalistické a alibistické.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a ten se jimi proto nemůže zabývat. Ústavní soud totiž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je pak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. To platí i pro nyní posuzovaný případ.
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatel v jejím textu argumentuje i proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, rozsudky těchto soudů nenapadl. Tím Ústavnímu soudu zúžil možnost přezkumu toliko na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tím, zda Nejvyšší soud v souladu s příslušnou procesní úpravou dostál požadavkům, které na něj z hlediska ochrany ústavně zaručených základních lidských práv a svobod klade ústavní pořádek, zejména pak čl. 90 Ústavy.
Nejvyšší soud ve svém usnesení správně odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 a stěžovatelovým dovoláním se zabýval z hledisek vyplývajících z tohoto stanoviska. Ústavní soud v citovaném stanovisku zdůraznil, že i řízení o dovolání podle trestního řádu je podrobeno ústavnímu rámci pravidel spravedlivého procesu, a tedy Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání nemůže ignorovat námitky zpochybňující dodržení těchto pravidel jen proto, že formálně žádnému dovolacímu důvodu podle §265b trestního řádu neodpovídají, ale musí se jimi úměrně jejich významu zabývat. To však neznamená, že by Nejvyšší soud mohl znovu přezkoumávat skutková zjištění trestních soudů a nebyl nikterak vázán skutkovými závěry učiněnými nalézacím soudem, případně v modifikaci soudu odvolacího. Aby námitka porušení ústavně zaručených základních práv či svobod založená na zpochybňování skutkového stavu mohla být v řízení o dovolání podle trestního řádu úspěšná, musí se v zásadě jednat o tak zřejmý exces, že Nejvyšší soud i bez potřeby provádět sám dokazování musí být schopen rozpoznat, že dosavadně zjištěný skutkový stav v konfrontaci s ní nemůže obstát, resp. nemůže obstát bez dalšího (srov. též např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 či usnesení sp. zn. II. ÚS 576/20).
Ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 dále vyplývá, že Nejvyšší soud nemusí v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě uplatňuje jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 trestního řádu, je na základě čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížností 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud zcela relevantně poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání vůbec nezpochybňoval právní kvalifikaci činů, jimiž byl uznán vinným, brojil pouze proti postupu, jakým soudy nižších stupňů dospěly k relevantním skutkovým závěrům. Nenabídl ani vlastní verzi skutkového stavu, kterou by žádal jinak právně kvalifikovat. Nenabízel dokonce ani vlastní alternativní skutkové závěry, které by býval mohl soud prvního stupně učinit, kdyby nevycházel z jeho vlastního doznání, jež mělo být podle jeho námitek vylákáno příslibem uvolnění zajištěných peněz. Nejvyšší soud dále připomněl, že se stěžovatelovými námitkami zabýval jak nalézací, tak odvolací soud, přičemž se tyto soudy s nimi náležitě vypořádaly. Konstatoval, že odsouzení stěžovatele nebylo založeno pouze na jeho doznání, ale bylo provedeno rozsáhlé dokazování a stěžovatel byl usvědčen celou řadou dalších důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. l. 7-9).
Ústavní soud tuto argumentaci Nejvyššího soudu zcela akceptuje. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nespecifikuje, mezi jakými konkrétními důkazy a skutkovými závěry má existovat extrémní rozpor či jakých konkrétních vad při hodnocení důkazů se měly trestní soudy dopustit, a zůstává toliko u obecných a blíže neodůvodněných tvrzení. Na námitku ohledně údajně "zmanipulovaného" trestního řízení Nejvyšší soud adekvátně reagoval na č. l. 9-10 svého usnesení.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o existenci důvodů pro vyloučení státního zástupce a soudce v řízení před soudem prvního stupně, Nejvyšší soud se s ním důsledně vypořádal na č. l. 6-7 svého usnesení. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nepovažuje argumentaci Nejvyššího soudu za formalistickou či alibistickou. Nejvyšší soud totiž srozumitelně vysvětlil, že údajná podjatost státního zástupce nemůže představovat dovolací důvod a námitka stěžovatele směřující k vyloučení "soudce rozhodujícího ve věci v prvním stupni" byla tak nekonkrétní, že ani nebylo možno rozpoznat, vůči kterému členovi soudního senátu je namířena. Stěžovatel ani neuvedl konkrétní výhrady, což ostatně neučinil ani v ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel uvádí, že bylo "naprosto zjevné", že jeho námitky směřovaly proti předsedkyni senátu soudu prvního stupně, Ústavní soud takovému tvrzení nemůže přisvědčit, zejména proto, že stěžovatel jak ve svém dovolání, tak v ústavní stížnosti hovoří o soudci, nikoli o soudkyni.
Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud přezkoumal dovolání stěžovatele důsledně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Jeho závěr, že výhrady obsažené v tomto dovolání nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, se jeví jako zcela opodstatněný a důsledně a logicky odůvodněný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu