ECLI:CZ:US:2020:1.US.330.20.1
sp. zn. I. ÚS 330/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky, Jaroslavy Hajmové, zastoupené Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, sídlem Mikovcova 476/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 2969/2019 - 197, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2019 č. j. 10 Co 195/2018 - 151 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. února 2018 č. j. 1 C 45/2017 - 104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech jako účastníků řízení, a Mateřské školy X, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (díle jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatelky, přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky co do nároku na zaplacení částky 442 837 Kč s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši (výrok I), stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 451 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). V odůvodnění okresní soud uvedl, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí došlo k ukončení pracovního poměru dohodou z důvodu organizačních změn podle §52 písm. c) zákoníku práce a stěžovatelce vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku jejího průměrného výdělku. Částku 244 000 Kč, kterou stěžovatelka do svého průměrného výdělku pro účely odstupného zahrnovala, posoudil okresní soud jako plnění poskytnuté stěžovatelce ve snaze vyřešit personální situaci, a nikoli jako plnění poskytnuté jí za práci. Přiznané odstupné tak bylo podle okresního soudu vyplaceno ve výši odpovídající §67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.
4. Stěžovatelka podala proti výroku I a III odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem napadené části rozsudku okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K námitce stěžovatelky o podjatosti soudkyně okresního soudu krajský soud konstatoval, že podání neobsahuje dostatečné důvody k tomuto závěru a obsahuje pouze domněnky a obecná tvrzení. Dále krajský soud uvedl, že k meritu věci okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění, včetně toho, že nepřikládal - stěžovatelkou tvrzený a zdůrazňovaný - význam znaleckým posudkům, protože se dle jeho názoru věnovaly právním otázkám výše odstupného. K tomu se však znalecké posudky nemají vyjadřovat, protože jejich zodpovězení spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Krajský soud proto konstatoval, že okresní soud postupoval správně.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť stěžovatelka podle jeho mínění zpochybňuje skutková zjištění, a nikoli právní posouzení věci odvolacím soudem.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ve spojení s čl. 4 Ústavy a v rozporu s jim svěřenou pravomocí a tím porušily čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále je přesvědčena, že obecné soudy porušily její základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"), a právo na bezprostřednost a ústnost řízení dané čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá zásah do svého základního práva na efektivní prostředky soudní ochrany daného čl. 14 Úmluvy, ve spojení s čl. 17 Úmluvy. Stěžovatelka dále uvádí, že v jejím případě bylo porušeno její právo na soudní ochranu dané čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, publikované v Úředním věstníku Evropské unie pod č. 2012/C 326/02 (dále jen "Listina základních práv EU"). Na závěr výčtu zásahů do svých základních práv, kterých se obecné soudy měly dopustit, uvádí stěžovatelka porušení čl. 6 Protokolu č. 6 k Úmluvě a čl. 1 bod 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v jejím případě vykládaly právo svévolně, bez ohledu na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatelka se domnívá, že se obecné soudy nijak nevěnovaly námitce podjatosti soudkyně okresního soudu, kterou vznesla, a připustily důkaz výslechem svědkyně, který, podle stěžovatelky, neměl být přípustný. Tato svědkyně byla podle tvrzení stěžovatelky nesprávně okresním soudem poučena podle §126 odst. 2 o. s. ř., a nikoli podle §131 o. s. ř., a nebyla řádně zbavena mlčenlivosti. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že okresní soud zcela pominul její důkazní návrhy. Podle stěžovatelky krajský soud postupoval v rozporu s jemu svěřenou pravomocí a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. zmatečné.
8. Stěžovatelka se domnívá, že jí vyplacená mimořádná odměna je součástí platu, a proto měla být započtena i ve výpočtu odstupného. Obecné soudy však tuto podstatu sporu, podle jejího názoru, posoudily nesprávně a způsobem, který je v rozporu s jejími základními právy a svobodami.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Předložená ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava Ústavnímu soudu nedává. Podstata sporu, tj. vztah mimořádné odměny a odstupného, která je i těžištěm ústavní stížnosti, postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka také svou argumentaci směřuje především do oblasti dokazování, což je sféra, do které má Ústavní soud sice pravomoc ve výjimečných případech zasáhnout, avšak v tomto případě není splněna žádná z podmínek, kterými Ústavní soud svou pravomoc limitoval. Na tom nemění nic ani výčet základních práv a svobod, který stěžovatelka předkládá, přičemž některá práva a svobody z něj nejsou pro tento případ relevantní.
12. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že zjištění skutkového stavu věnovaly odpovídající pozornost a v jejich postupu není patrný žádný exces, který by umožňoval zásah Ústavního soudu. Nesprávnost poučení svědkyně, kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, nepřipadá v úvahu. Ustanovení §131 o. s. ř. žádné pravidlo o poučení neobsahuje a používá se poučení podle §126 odst. 2 o. s. ř. Pokud měla stěžovatelka na mysli postup podle §126 odst. 4 o. s. ř., pak to není na místě. Svědkyně nevystupovala v řízení jako statutární zástupce právnické osoby, protože tato osoba - město L. - nebyla účastníkem řízení. Totéž se týká mlčenlivosti, kterou stěžovatelka také zdůrazňuje, protože nedošlo ke splnění podmínek předvídaných §124 o. s. ř. Uvedeným postupem tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Obecné soudy se nedopustily žádného jednání, které se obvykle označuje jako opomenuté důkazy, tj. nepominuly bezdůvodně důkazní návrhy stěžovatelky, a které by mělo za následek zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky. Její stížnost je tedy zjevně neopodstatněná, protože postupem obecných soudů nemohla být její základní práva a svobody dotčena.
14. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává také na čl. 47 Listiny základních práv EU. Zcela při tom pomíjí čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU, který limituje její používání na orgány, instituce a jiné subjekty Evropské unie, a dále členské státy tedy i Českou republiku, avšak výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Tak tomu v tomto případě není a odkaz na Listinu základních práv Evropské unie není relevantní. Podobný závěr učinil Ústavní soud i v případě stěžovatelčina odkazu na tvrzený zásah do práv zaručených čl. 6 Protokolu č. 6 k Úmluvě a čl. 1 bod 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Protokol č. 6 se týká zrušení trestu smrti a Protokol č. 12 nebyl Českou republikou doposud ratifikován. Nemohlo proto dojít k zásahu do práv jimi specifikovaných.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu