ECLI:CZ:US:2020:1.US.3331.19.1
sp. zn. I. ÚS 3331/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky, obchodní korporace Sweco Hydroprojekt a. s., sídlem Táborská 31, Praha 4, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, sídlem kanceláře Kamlerova 795, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019 č. j. 32 Cdo 2014/2019-481 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2018 č. j. 47 Co 446/2014-447, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a obchodní korporace Průmyslová ČOV, a. s., sídlem Objízdná 1576, Otrokovice, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších dokumentů, včetně dovolání, přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o dílo.
4. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2002 č. j. 63 C 84/2001-40 stanovil právní předchůdkyni stěžovatelky povinnost zaplatit vedlejší účastnici 70 000 Kč, s úrokem z prodlení (výrok I), zmítl návrh, aby vedlejší účastnice zaplatila právní předchůdkyni stěžovatelky 75 320 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). V odůvodnění městský soud uvedl, že právní předchůdkyně stěžovatelky provedla dílo vadně a vedlejší účastnice byla podle ustanovení §564 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") v souvislosti s ustanovením §436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku oprávněna od smlouvy odstoupit. Podle městského soudu odstoupením smlouva zanikla a strany byly povinny si doposud přijatá plnění vrátit. Protože vedlejší účastnice zaplatila právní předchůdkyni stěžovatelky v souvislosti se zaniklou smlouvou žalovanou částku, zavázal městský soud právní předchůdkyni stěžovatelky k vrácení přijatého plnění a současně zamítl její návrh, aby jí vedlejší účastnice byla povinna doplatit sjednanou cenu. Následně krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 2004 č. j. 27 Co 89/2003-54 rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že městský soud nerozhodl o procesním nástupnictví na straně žalované (právní předchůdkyně stěžovatelky), když v průběhu řízení došlo ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení, neboť zanikla. Podle názoru krajského soudu byl městský soud povinen vyšetřit podmínky procesního nástupnictví a rozhodnout usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračovat na místě účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Dále krajský soud v odůvodnění uvedl, že nebylo doposud prokázáno, zda mezi účastníky smluvního vztahu došlo k dohodě o jedné z podstatných částí smlouvy o dílo, tj. vymezení díla, popř. předmětu díla a jeho rozsahu, protože nelze souhlasit se stěžovatelkou, že rozpočet budoucí stavby není podstatným ukazatelem vymezení předmětu díla.
5. Následně městský soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2007 č. j. 63 C 84/2001-101 rozhodl, že právní předchůdkyně stěžovatelky je povinna zaplatit vedlejší účastnici 70 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl návrh vedlejší účastnice o části úroků z prodlení (výrok II), zamítl návrh právní předchůdkyně stěžovatelky, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 75 320 Kč s úrokem z prodlení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V). V odvodnění uvedl, že vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila, od čehož se odvíjejí veškeré nároky. Krajský soud usnesením ze dne 19. 8. 2010 č. j. 47 Co 117/2008-140 rozsudek městského soudu ve výrocích I, III až V zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že se účastníci řízení nedohodli na výši limitu budoucích investičních nákladů akce, na niž měla právní předchůdkyně stěžovatelky vypracovat projektovou dokumentaci (dílo). Podle názoru krajského soudu nemusel být v zadávacích podmínkách soutěže stanoven limit budoucích investičních nákladů, neboť prioritou bylo technické řešení protipovodňových úprav, avšak v případě uzavření konkrétní smlouvy o dílo je rozpočet budoucího díla podstatným ukazatelem. Proto se krajský soud domníval, že mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě ohledně předmětu plnění, když budoucí investiční náklady projektovaného díla nebyly specifikovány, a to ani rámcově. Smlouva o dílo proto nebyla mezi účastníky uzavřena a krajský soud se nemohl zabývat posouzením, zda vedlejší účastnice od smlouvy oprávněně odstoupila.
6. Dále, městský soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2014 č. j. 63 C 84/2001-310 zamítl nárok vedlejší účastnice na zaplacení 70 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 75 320 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). V odůvodnění uvedl, že shledal uzavřenou smlouvu o dílo neplatnou. Proto rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna vydat stěžovatelce bezdůvodné obohacení spočívající v peněžité náhradě za využitý výsledek činnosti stěžovatelky. Rozsudek městského soudu není ústavní stížností napaden.
7. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že částečně výrok I rozsudku městského soudu změnil tím způsobem, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 70 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), částečně výrok I rozsudku městského soudu v části dotýkající se některých úroků z prodlení zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V), změnil výrok II rozsudku městského soudu tak, že zamítl vzájemný návrh, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 75 320 Kč s úrokem z prodlení (výrok VI), a rozhodl o dalších nákladech řízení (výroky VII až X). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by vedlejší účastnice využila její projektovou dokumentaci k získání stavebního povolení, a proto k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo. Dále konstatoval, že stěžovatelka získala bezdůvodné obohacení, neboť převzala 70 000 Kč jako zálohu na cenu díla.
8. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V části Nejvyšší soud dovolání zamítl na základě svého uvážení, neboť dovodil, že stěžovatelka napadla postup krajského soudu, který měl nesprávně posoudit oprávnění členky představenstva vedlejší účastnice podat odvolání. Nejvyšší soud však konstatoval, že rozpor s jeho judikaturou je pouze domnělý, neboť rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Zbývající části dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatelka neuvedla předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, které je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily limity rozhodování veřejné moci uložené ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny a zasáhly do práva činit, co není zákonem zakázáno garantovaného ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatelky obecné soudy rovněž zasáhly do jejího práva svobodně podnikat, které je dáno ustanovením čl. 26 odst. 1 in fine Listiny.
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejího práva svobodně podnikat, neboť posoudily smlouvu o dílo jako neplatnou, navzdory tomu, že - podle názoru stěžovatelky - splňovala všechny podmínky dané obchodním zákoníkem. Podmínky kladené obecnými soudy jsou podle ní takového rázu, že jí brání v podnikání. Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvody uváděné vedlejší účastnicí v odstoupení od smlouvy, nejsou dostatečné. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se zjištěním krajského soudu, že vedlejší účastnice nevyužila její projektovou dokumentaci k získání stavebního povolení.
11. Stěžovatelka rovněž napadá usnesení Nejvyššího soudu, protože se domnívá, že se dovolací soud nevěnoval podstatě sporu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té části, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a proti části rozsudku krajského soudu ve věci jednání za vedlejší účastnici byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že v části nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v části svého dovolání neuvedla žádné předpoklady přípustnosti dovolání. V této části dovolání odmítl pro nesplnění předpokladů. Z části dovolání odmítl na základě svého uvážení, protože rozhodnutí krajského soudu nebylo dle jeho zjištění v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Otázku vztahu přípustnosti dovolání a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel (dovolatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Z ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu také plyne povinnost stěžovatelů před podáním ústavní stížnosti vyčerpat řádně všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich základních práv a svobod poskytuje. Bylo-li dovolání stěžovatelky - byť z části - odmítnuto pro nesplnění náležitostí dovolání, tedy pokud stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. včetně formulace otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.), jde o případ, kdy řádně nevyčerpala všechny jí poskytnuté opravné prostředky.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky, krom námitky chybějícího oprávnění členky představenstva vedlejší účastnice podat odvolání, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a proti těm částem rozsudku krajského soudu, které se věnují problematice toho, kdo je za právnickou osobu (vedlejší účastnici) oprávněn jednat. V ostatních částech směřujících proti rozhodnutí krajského soudu, vyjma částí, které se zabývají tím, zda za vedlejší účastnici jednala oprávněná osoba, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a ty části rozsudku krajského soudu, které se zabývají oprávněním jednat za vedlejší účastnici, z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v těchto částech zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní stížnost pasuje Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústavnímu soudu Ústava České republiky nedává. Námitky vylíčené v ústavní stížnosti stran oprávnění jednat za vedlejší účastnici (právnickou osobu) postrádají ústavní relevanci a omezují se na konstatování toho, jak postupoval Nejvyšší soud. Postup krajského soudu i Nejvyššího soudu je v těchto částech zcela v mezích daných ústavním pořádkem České republiky a obecné soudy nijak nemohly zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost je proto v těchto částech zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelka napadá také usnesení Nejvyššího soudu s tím, že se nevěnuje podstatě sporu. Dovolání však skutečně neobsahuje náležitosti, které pro ně vyžaduje občanský soudní řád. Stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla ty skutečnosti, které zákon předpokládá. To je také důvod, proč se Nejvyšší soud k meritu věci nevyjádřil. Jeho postup, který spočívá v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, tak byl zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelka nedala Nejvyššímu soudu možnost se meritem zabývat. I v této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
20. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu, vyjma částí věnovaných tomu kdo byl oprávněn jednat za vedlejší účastnici, odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nenaplnila předpoklad řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků, jak jsou předvídány ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V ostatních částech, tj. částech směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu a proti těm částem rozsudku krajského soudu, které se věnují procesní způsobilosti vedlejší účastnice, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu