ECLI:CZ:US:2020:1.US.3337.20.1
sp. zn. I. ÚS 3337/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Silvie Eschnerové, zastoupené Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2983/2020-456 ze dne 29. 10. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 96/2020-430 ze dne 2. 6. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, nepřípustná. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelka podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání toliko ohlásila uplatnění všech čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zároveň, a to dílčím způsobem, aniž však vůbec konkretizovala, jak je ten který předpoklad přípustnosti naplněn na pozadí právního posouzení učiněného odvolacím soudem. Naopak v dovolání obsáhle rekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a poukazovala na dle jejího názoru významné skutkové okolnosti svého případu. Jejich revizi však dovolání jako mimořádný opravný prostředek otevřeno není. Stěžovatelkou podané dovolání tedy nenaplnilo žádný ze čtyř zákonem předvídaných a uplatněných předpokladů přípustnosti, pročež Nejvyšší soud takové dovolání jako vadné odmítl. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud přehlédl otázky, jež formulovala v samotném závěru svého dovolání pod bodem III, dlužno podotknout, že se nejedná o otázky, na nichž spočívá právní posouzení věci městským soudem. Navíc stěžovatelka je předestřela optikou vlastního hodnocení skutkového stavu, a nikoli na pozadí úvah o skutkovém stavu, k nimž naopak dospěl odvolací soud, potažmo soud nalézací. Přitom právě soudy zjištěným, a nikoli účastníkem nabízeným skutkovým stavem je Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu vázán. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže takové dovolání nepodrobil věcnému přezkumu.
Ústavní soud za této situace podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadenému rozsudku odvolacího soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu