ECLI:CZ:US:2020:1.US.3352.19.1
sp. zn. I. ÚS 3352/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 206/27, proti jinému zásahu spočívajícímu v nečinnosti Okresního soudu Brno-venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 89/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na základě rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 1. 2015 č. j. 3 T 89/2014-396 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017 č. j. 3 T 7/2017-96. Žádal, aby uvedené soudy rozhodnutí zaslaly postupem podle §315 zák. č. 104/2013 Sb., zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), do Slovenské republiky k uznání. Nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 279/18 bylo Okresnímu soudu Brno-venkov zakázáno pokračovat v porušování práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v nedostatečném posouzení jeho žádosti o zaslání odsuzujícího rozsudku k uznání a výkonu do Slovenské republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Okresního soudu Brno-venkov spočívajícím v nezaslání výše uvedeného rozsudku tohoto soudu podle §315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci příslušnému soudu Slovenské republiky a nerespektováním citovaného nálezu Ústavního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a aby Okresnímu soudu Brno-venkov zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv postupem spočívajícím v nedostatečném posouzení jeho žádosti o zaslání odsuzujícího rozsudku k uznání a výkonu do Slovenské republiky.
Podle stěžovatele došlo postupem trestního soudu k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") podle něj i nadále pokračuje v nečinnosti a ani po výše uvedeném nálezu Ústavního soudu nepostupoval podle §315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a zjevně se odmítá podrobit příkazu a nosným důvodům uvedeného nálezu Ústavního soudu. Pohrdání autoritou Ústavního soudu spatřuje v tom, že okresní soud nedostatečně posoudil jeho žádost o zaslání odsuzujícího rozsudku k uznání a výkonu do Slovenské republiky.
Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při plném respektu k výroku a odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu začal činit veškeré kroky potřebné k dostatečnému posouzení žádosti stěžovatele. Podle něj stěžovatel nijak nedoložil svá tvrzení, že má ke Slovenské republice silný citový vztah, že zde žijí jeho příbuzní apod. Okresní soud dále uvádí, že se pokusil obstarat si informace tohoto druhu sám a požádal slovenské orgány cestou mezinárodní právní pomoci o součinnost, přičemž kvůli neuspokojivé odpovědi takto učinil opakovaně. Nakonec mu bylo ze strany slovenských orgánů sděleno, že osobu stěžovatele evidují bez vztahových údajů. Na základě tohoto šetření dospěl okresní soud k závěru, že tvrzení stěžovatele o silném vztahu a příbuzenských svazcích na Slovensku jsou účelová a neprokázaná. Proto setrval na svém stanovisku, že neexistují žádné okolnosti, na jejichž základě by se mohlo předání stěžovatele jevit jako vhodné a účelné z hlediska zajištění úspěšného začlenění do společnosti, jak to má na mysli §315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Okresní soud dále upozornil na to, že mu byl spisový materiál vrácen až dne 5. 11. 2018 a soud poté vyčkával výsledku řízení o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť v případě jeho vyhovění by realizace žádosti stěžovatele o předání do Slovenské republiky byla bezpředmětná, přičemž o výsledku řízení o podmíněném propuštění byl okresní soud vyrozuměn dne 5. 4. 2019.
Ústavní soud zaslal vyjádření okresního soudu stěžovateli k replice a stanovil mu k tomu lhůtu 15 dnů. Právní zástupce stěžovatele požádal o prodloužení lhůty k zaslání repliky, čemuž Ústavní soud vyhověl a lhůtu prodloužil o dalších deset dnů. Ani v takto prodloužené lhůtě, která vypršela 18. 5. 2020, (ani do dnešního dne) však Ústavní soud repliku stěžovatele neobdržel.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření okresního soudu jako účastníka řízení a obsah vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/18 vyplývala pro okresní soud povinnost, aby nově posoudil, zda stěžovatel naplňuje podmínky uvedené v §315 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, a aby zvážil a přesvědčivě odůvodnil, zda v případě stěžovatele není namístě postupovat podle §315 odst. 1 písm. b) či c) tohoto zákona, a zhodnotil, zda je z hlediska reintegrace stěžovatele do společnosti vhodné a účelné zaslat dané rozhodnutí k uznání a výkonu do Slovenské republiky (srov. bod 18 nálezu). Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že okresní soud této povinnosti nedostál a navzdory uvedenému nálezu Ústavního soudu zůstal ve věci žádosti stěžovatele nečinný.
Z výše uvedeného vyjádření okresního soudu k podané ústavní stížnosti však vyplývá, že toto tvrzení není pravdivé. Soud z vlastní iniciativy prověřoval základní důvody, o něž stěžovatel svou žádost opíral, tj. existenci příbuzenských a dalších vazeb na Slovenskou republiku. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel ve stanovené (resp. prodloužené) lhůtě na toto vyjádření okresního soudu nereagoval, tudíž je nutno mít za to, že je nijak nerozporuje. Ústavní soud navíc zjistil, že všechny výše uvedené údaje obsažené ve vyjádření okresního soudu se zakládají na pravdě (srov. zejména č. l. 675, 695, 698, 699 a 701 trestního spisu vedeného v předmětné věci).
Ústavní soud tak má za prokázané, že po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 279/18 okresní soud nezůstával bezdůvodně nečinný, kdy jednak logicky vyčkával na výsledek řízení o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a jednak cestou mezinárodní právní pomoci aktivně zjišťoval reálnou existenci vazeb stěžovatele na Slovenskou republiku. S ohledem na skutečnost, že ze strany slovenských orgánů nebyly potvrzeny příbuzenské či podobné vztahy stěžovatele na Slovensku, považuje Ústavní soud závěry okresního soudu o účelovosti tvrzení stěžovatele a o nesplnění podmínek stanovených v §315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních za zcela opodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že okresní soud nezůstal ve vztahu k žádosti stěžovatele o zaslání rozhodnutí k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky nečinný a řádně zvážil možnost postupu podle §315 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, čímž dostál svým povinnostem vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/18. Uvedeným postupem okresního soudu tedy nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu